Část II. - Tetka Mikulcová

16. listopadu, u Mikulců na dvoře:
Našla ho ležat na zemi. Vedle prázdná flaška od gořalky, nad ním sa húpala zabitá vyvrhlá ovca. Byl úplně celý od krvi. A vůbec ne od svojí. Asi spal, nevnímal. Hned poznala, že dýchá, protože mu od huby šla pára. Byl to strašný pohled, ale na strach bude čas potom, včil ho mosí odtáhnút do baráku. Rozhlédla sa kolem sebe, v hlubokých kolečkách ležaly vniřnosti. Přeléla hladké a mazlavé útroby do velikého lavóru. Posadila Lojzu a snažila sa ho podebrat v podpaží a nahodit si ho na rameno. Dvakráť jí spadl, potřetí sa převrátily kolečka, když ho do nich konečně opřela. Neobudil sa. Ze střechy celé to marné divadlo sledoval múratý kocúr Arnošt a přivíral oči. Když sa podařilo Lojzu naložit, dovézla ho ke vstupním dveřám do chalupy. Tak zaliskaný dovnitřku nemože. Zmizla vevnitřku v baráku a vrátila sa zpátky s mokrú hadrú, kterú mu trochu umyla papulu a ruky-šak sa dneska eště dočká pořádných lázní. Z koleček ho stáhla na zem a opřela o fasádu. Vyslékání krvavých hader trvalo celú věčnosť a zasvinila sa při tom skoro stejně, jak sám Lojza. Rostlo v ní přesvědčéní, že existuje jediná možnost a že to dnes dotáhne až do konca. Bezvládný Lojza vysvlečený do trenýrek opřený o zeď vypadal jak šedivý pandrlák. To bylo dobré, pomyslela si v duchu: nemluví, nekurvuje, nesnaží sa utéct pro další flašku, mám to celé ve svojich rukách. Konečně!

Nastartované auto na dvoře u Mikulců a na zadním sedáku na igelitu zkúcený Lojza v teplákoch a mikině s nápisem Chicago college. Přes něho přehozená deka, na střeše múratý Arnošt a pěkně oblečená Maňa zamyká vchod. Scéna, u které by měla hrát táhlá melodia na husle a fujaru, aby to dokreslilo atmosféru valašského venkova a celého jeho smutku. Ve skutečnosti bylo ticho, akoráť kdesi z dědiny hrčala cergula.

Maňa nasedla, rožla světla a vyjela ze dvora ven. Hore dědinú, do Kašavy, přes Lukov a Fryšták do Hulína. Potom už je to do Kroměříža kúsek po rovince.

V léčebně:

"Lojzo, tož si hlúpý?"
"Dvakráť to zopakoval. Sem to napoprvní hovno čúl. Sem si myslel, že sem sa zblázníl."
"Běž do řiti. Prosimťa." řekla Maňa nedůvěřivě a nahla hlavu bokem, že sa jí zvýrazníl podbradek a na čele naskočily vráskové rýhy.
"Šak bych ti nelhál. Sedí na střeše a praví mi: ´Napij sa Josefe, ať ti tá ovca ide lepší od ruky. Šak si to zaslúžíš. Už sa těším na játra.´ A když sem si lízl, eště sa uščuřovál a že prý: ´Jaká je dobrá, šak Maňa ví, proč ju doma zamyká.´ On aj věděl, že ju zamykáš, Maňo! Aj raracha na hlídání tam prý chováš. Všecko mi řekl!"
Včil sa podívala do země Maňa a vybavila si, jak raráškovi dala pod postel misku s vařenýma trnkama, aby jí opatrovál její skrýš na slibovicu. Ale o tom přeca nemá nikdo vědět. Sama si nekdy říkala, že už by s tím měla přestat. Ale ona si je opatrovala odmalička, pomáhali jí a ona je krmila. Nechtělo sa jí takový výhodný dávný spolek zničit.
"Šak si nemysli, já o něm dávno vím."
"Lojzo..."
"Tož kurva, sem je také viďél."
"Budu už moset jet. Včil ťa tady okúpú a oblečú, sem čula na chodbě doktora, jak to pravíl sestrám. Budu za tebú jezdit."
"Mařenko, nenechávaj mne tady samého."
"Když sis neuměl zaradit sám, mosíja ti pomoct druzí. Neboj sa, šak sám tu nebudeš. Kdyby bylo neco potřeba, oni mi dajú vědět."

Lojza seděl zboku na posteli a z očí sa mu kúlaly slze jak hrachy. To už ale Maňa klepala podpatkama po chodbě. Ohlédl sa za sebe, kde na druhé posteli spal mladý synek s fialově flekatýma pažama. Bylo mu zrazu všeckých líto. Bylo mu líto sebe, bylo mu líto Maně aj jejich třech děcek, bylo mu líto zabitéj ovce a aj toho ogary z vedlejší postele. Díval sa z mřížového okna, než došla sestra a odvédla ho okúpat.

Když sa Maňa vrátila z Kroměříža, našla barák tichý a studený. Zdržala sa deléj než původně myslela. V kotli vyhaslo. Přeslékla sa do domácího a šla naštípat třísky, aby měla aj na zitra. U kolně pořáď visela ovca, furt eště v koži. Maňa sa na ňu na vteřinu zadívala. Cítila v sobě v tu chvílu podivné prázdno. Připadala si, jak tá vyvrhlá ovca, jak jejich dutý barák, kde včil čula každý svůj pohyb, každý krok, zašusťéní zástěry. Cinknutí sklénky o hrnek bylo, jak kdyby sa rozezvónil zvonek na kapli. Baráku aj Mani chyběl Lojza. Pořáď ju přepadalo svědomí, nahlédalo na ňu z venku do oken, vytahovalo na ňu obočí, zglýňalo s ňú po baráku aj po dvoře a vyptávalo sa. Pořáď sa vyptávalo. Kdyby sa tak svědomí dalo poslat do řiti, jak otravný súsed, co si přišél už po kolikátej vyptat štamprlu. Ale takové věci na svědomí neplatíja. Akoráť práce sa svědomí bójí, tak při štípání polének dalo chvílu pokoj.

Jak bylo zatopené, šla Maňa pojest. Nešlo jí to. Řízek si schovala do komory na večér a zemáky hodila slépkám. Nabrúsila nůž a šla dodělat ovcu. Zavolala by si nekoho na pomoc, ovca je těžká a sama ju nikdy nestahovala, ale zařekla sa, že udrží všecko v tajnosti, co nejdeléj to půjde. Vyptávali by sa na Lojzu. Vyptávali by sa na něho, jak sa jí vyptávalo její svědomí. Odřezávala kožu od chladného loja.

Maso viselo na hákoch v komoře nad studenú dlážkú. Postupně ho mosí všecko odlojit a naporcovat. Pěkné maso nechá v mražáku a z menších odřezků budú klobáse, ale ty udělá řezník v Kašavě, na to si sama netrúfne. Byl už večér, tma jak měchu a hora nad barákem duněla silným větrem a skuhýkala jak stará čarodějnica. Maňa by poslúchala deléj, bavilo ju to, ale už nemohla. Bolely ju ruky, nohy, v prstoch měla křeče , jak v nich svírala celý deň nůž a z větra jí slzely oči. Okúpala sa, uvařila si kafé a sedla si k televizi. Pořáď ze sebe cítila baraninu, vlněný kúřový puch bažky, který sa mísíl do chutě kafého. Připadalo jí, že každú chvílu sa mosí objevit ve světnici Lojza a začne vykládat, co sa dnes dozvěďél v dědině. Ale Lojza přeca nepřijde. Opravdu ne? Co když ten pazúr uteče? Hlúpý je na to dosť. Ordinacu ani nedohleděla a usnula jak poleno.

Další deň udělalo nebe smutné oči a zakrylo sa šedýma mračnama. Maňa hleděla z náspy do lesa nad barákem a říkala si, že když už to tak všecko dopadlo, že sa mosí využit každá příležitosť. A každé střevo. Dneska si natáhne budík na 2 hodiny v noci.

Ozvalo sa drnčání plechového budíku a Maňa ho hneď zaklapla. Nespala. Už dávno né. V polosedu na posteli opřená o velikánský péřový zhlavec hleděla přes okno ven do nekonečna. "No nic, berme sa Maruško, máme teho čehosi věcéj," řekla si sama pro sebe potichu slova, které by pronésl Lojza, kdyby vedle ní ležál. Oblečéní měla rozložené na dvúch židlách, aby ho našla aj ve tmě. Hlavně nerožíhat! Ať všecko proběhne v klidu a potichučky, když už to mosí byt. Kolca s ovčíma vnitřnosťama měla nachystané hneď za rohem, aby jich nebylo vidět z cesty, ale aby s něma mohla okamžitě vyrazit. Při takovéj akci néni potřeba žádného zdržování.

Přejela s kolcama mostek a dala sa důle dědinú. Než do koleček naházala svůj náklad, pořádně promastila hřídel a každé želézko do posledního šrůbečka, aby byly tichučké, jak dech. Aj tak sa jí zdálo, že dělá až moc veliký kravál na hrbatém asfaltu. Nejsložitější úsek celého podniku sa odehrával právě včil. Projet dědinu. Naštěstí bývala v dolním konci na dohled od značky, ale jakési metry to byly a mosela minút aspoň devět baráků a z dalších pěti na ňu mohlo byt vidět. Míjala plotky a branky, každý ujetý metr byl veliký úspěch a malunkatá úleva. Tma byla tvrdá a černá, že by sa dala ukrójit enom nožem nabrúšeným do špičky. V jednom místě ucítila bažky a učula šusťéní plachty, kterú měl Martin Bořutů pozakrývané rozdělané dřevěné sochy. To sa jí líbilo, veliké aj malunkaté dřevěné sochy, co u Martina viděla, by využila s radosťů stotisíckráť! Ale jak sa s mladým synkem domluvit, aby držál papulu a neco v opilosti nevyzvóníl? Znáte jich, všecko vyslepičit, vystavit na internet, aby oslnili mladší cérečky nebo rozesmíli partyju u piva. Takové věci riskovat nemože. Jela prostředkem cesty, spíš po paměti než podle očí. Modlila sa, aby nejaký potmělúch nekúříl venku nebo z okna, protože publikum bylo to poslední, co potřebovala. Šak sama také po nocách sedávala ve zhasléj cimře za záclonú a hleděla do dědiny. Nekdy na tom kúsku cesty, který jí okno a chrástí dovolilo, viděla takové věci, že by mohla zfleku vydat román o třech dějstvích. Chodily skupinky, páry, jednotlivci, kdekdo. Ale co je jí po komsi druhém? Mohla všeckým z fleku vysvětlit, co právě dělá, ale proč by sa měla o neco takového snažit? Nechtěla nikom nic vykládat, nic zdůvodňovat. Dělám, co dělám. A vy mne v řiť ukuste!

Tetka dojela k rákosí pod dědinú. Začínalo hneď kúsek pod červěně přeškrklým nápisem Podkopná Lhota. Z asfaltky odbočovala do šáší nezpevněná cesta, kterú tam vozili lidi všecky ty věci, co jim kole baráku zavazaly. Když už za zádama cítila listí orobinců, vzala z kapse zástěry mobil a svítila si pod nohy. Tady už nemože spoléhat na svoje zkušenosti, protože s týmto územím skoro žádné nemá. Tady bývala dycky močařina, studené vlhké místo, kde lidi vozili suť ze staveb, plesnivé seno nebo výpalky po kvasoch. Území nikoho. Území všeckých. Už včéra, když sem šla na obhlídku, ujely jí nohy na jednéj takovéj hromádce oslizlých trnkových kostek. Aspoň budú mět myši co žrat, říkala si. Možná sa stihnú eště aj trochu ožrat.
Dorazila na místo, které si včéra vybrala a připravila. Stonky rákosí podťaté nabrúšeným kosákem ležaly jeden přes druhý na zemi a pod něma vykopaná mělká jama. Posbírala otépku stéblisk a položila ju bokem, nahla kolečka a vyklopila je do jamy. Potom brala znova do ruk rákos a zakrývala jím obsah pajšlového hrobečku. "Toto lesti nekdo objeví dřív jak lišky, tož máme vyhrané, děcka moje buclaté". To zas bude po dědině vyprávjanek a zaručených informací. Když byla skoro hotová, učula ode Lhotky motór auta. Kužely dálkových světel přejížďaly po barákoch a po haluzách stromů. Vznikaly efekty a rychlé křivolaké stíny vykreslovaly po fasádách kraťučké noční animované filmy.
Večerníčky.
Nočníčky.
Půlnočníčky.
Dřepla si. Nikdo by si jí tam beztak nevšiml, byla dojítá skoro až u potoka, ale jistota je jistota. To sa tak dělá. Máme jakési metody. Nedíve sa na filmy s Bondem enom tak pro srandu mycákom. Když bylo zas ticho, vyšla na cestu. Kolca chtěla zavézt do hustého chrástí mezi lésky a beze. Buď sa pro ně vrátí zítra nebo nekdy jindy. Aj ju napadlo, že je nechá u Pitalů ve dvoře a ráno pro ně zajde. Ale nakonec to odjela až dom. Pomalučky, potichučky. Včil půjde konečně dospat všecky ty nervy. Ty její zbytečné nervy, které si sama vyrábjá, vytvářá a opatruje. Kdyby nebylo téj její hlúpej povahy. Tej její bláznivej a tvrdohlavej palice. Co má ale člověk dělat, když ho neco baví nejvíc na světě? Co má člověk dělat, když žije na nejkrásnějším a nejzábavnějším místě na světě, které má nejvíc rád? Aj se všeckýma jeho muchama a potvorstvem. Se všeckým dobrým aj zlým. Za každého počasí, za každé situace. Ve dně v noci.

Za posledních pět dní, co sa bavila úklidem, ju přepadaly myšlenky na Lojzu v Kroměříži náhodně a nečekaně. Dnes, když seděla v čisťučkéj kuchyni a na kamnoch bublaly hřiby na kyselicu, nemohla sa tychto myšlenek zbavit. Šak to s ním nebylo tak hrozné, šak by sa mohl vrátit dřív, jak za tři měsíce. Budú Vánoce. Bude sama. Na co sem já hlupaňa myslela, když sem ho tam v polovici listopadu vézla? Že sa vrátí za 14 dní jak z dovolené na Tahiti? Stúpla si k oknu a na betonovém krytu studně uviděla kocúra Arnošta. Vzpoměla si, jak jí Lojza popisovál svůj rozhovor s Arnoštem. Samochťa jí z huby vyleťél těžký povzdech. Vytáhla z nabíjačky mobil a našla číslo. Zvónilo to deléj, že už to chtěla aj položit. Nakonec ju ženský hlas pozdravil a Maňa sa nakřáplým přiškrceným hlasem zoptala: "Dobrý deň, tady Mikulcová, chtěla bych sa optat na Alojza Mikulca z Podkopnéj Lhoty. Měl by byt na dvojce." Stála před oknem a hleděla na zahradu, kde zelenú barvu přebarvovalo povětří do hnědých odstínů. Poslúchala slova z mobilu s pohledem opřeným o jabloň. Sestra chvílu hledala v počítači a potom nezaujatým hlasem vykládala, že pan Mikulec je v pořádku, klidný a spolupracuje bez problémů.
"A nemám mu neco dovézt? Má tam všecko?" Že prej može dojet na besedu a zoptat sa sama, sestra si nevzpomíná, že by Lojza neco speciálního chtěl.
"To víte, paní Mikulcová, každý to snáší jinak. Vám možná řekne něco jiného, než nám. Nebojte se a přijeďte. On bude rád." Řekla sestra, rozlúčila sa a položila telefon.

A víte, vy chytří, jak to snášám já? Myslela si v duchu Maňa a než položila telefon, řekla, ať ho pozdravujú. Tož nedá sa, budu tam moset zajet. Veznu mu marmeládu, klobásky a nalúpu mu ořechú, vlašáky má Lojza rád. A zbytek ořechů prodám, nahovno jich budu tolik skladovat. Toďkaj sa mne Irena ptala, lesti nemám ořechy, tož sem jí kilo na Vánoce slíbila.