ČÁST I. - srpen
Deník Vlasty Polkovéj
1. srpna - Neděla jak malovaná
Dnešní příspěvek do deníku zapíšu jako mini-povídku,
jako bych to sledovala všecko z povzdálí. Bude to tak lepší pro moje
srdéčko. Sú drobnosti, které pak člověkovi nedajú celé noci spat.
Vlasta a
Bejbe přeskákali blátivé koleje v cestě a mávli ostatním, kteří šli na opačnou
stranu do Trnavy. Byla úplně černá temná noc, měsíc asi vůbec neplánoval vyjít
nebo byl možná celý ponořený v novu. Cítili, jak jim křupe pod nohama kamení, z
levé strany bublal potok. Byli dlouho zticha. Když míjeli krmeliště pro
divočáky, promluvila Vlasta jako první:
"Chodí jich tu prý klidně 20 naraz." Poslední slova sykly do tmy jak zmijí
jazyky.
"Hm."
"Nechtěla bych je..." Měla nastražené uši a její hlas se vpíjel do
černé tmy jako rozlitá voda do kuchyňské utěrky.
"Pšššt."
Chrochtnutí, funění z neurčitého směru.
"Prasata, tyvole!" Zastavili se těsně u sebe a chytli se za ruku.
"Pojď, honem." šeptl Bejbe.
Nejdřív
rychle šli, pak už běželi po hrubé makadamové cestě až kamení odlétávalo od
podrážek čínských tenisek. Drtili si dlaně, ale vůbec si to neuvědomovali.
Hlavně co nejrychleji pryč. Do tmy, jak do prázdna. Do černé hlubiny, ale
přitom pořád rovně. Vlastu švihla přes obličej větev a ona si toho všimla jenom
tak nějak mimochodem.
Adrenalín.
Asi.
Nejspíš.
Možná.
Cesta se
z údolí zvedla do kopce. Zpomalili a na volném prostranství beze stromů už
trochu rozeznávali obrys horizontu. To je jakžtakž uklidnilo. Tma byla ale
pořád v převaze a tlačila na ně, aby šli těsně vedle sebe. Vlasta se spíš
jenom tak kvůli prolomení udýchaného ticha zeptala:
"Nepoletíja
za nama, že ne?"
"Vím
já? Ty máš tatu myslivca."
"Tož
on takové věci neřeší, když má u sebe flintu."
Vlasta
si ve svojí hlavě, kde nebylo místo pro plné vyznění dramatických chvilek, na
něco vzpomněla a hned to muselo do éteru:
"Ale tys dnes pil myslivca!" Pauza. Stromy ševelily svoje noční konverzace. "Sám
jsi prase."
"Také máš ze mne takový strach, jak tam z tych dolů u krmelca, jo?"
"Eště větší, voe." Stiskl jí ruku.
Věděla,
že se usmívá.
Chvílky
ticha vystřídalo hlasité dýchání, protože táhlý kopec připomínal výstup do
míst, kde už není kyslíku nazbyt. Čumulungma hadra.
"Ať už jsme doma, dnes je to peklo tady v té divočině. Cestú tam žaby, včil
prasata. Dýchat už nemožu. Jebne mne."
"Nemel
a poď, Vlastimilo. Furt ty tvoje žaby! Jednu chytím a hodím ti ju do výstřihu.
Fakt už."
"To by sis mohl zkusit. Nenávidím ťa už enom proto, že na takové věci myslíš."
"Dáme eště v zastávce cígo, ne?"
"Tak
jo."
Za ruku
se drželi celou dobu až do chvíle, kdy zaparkovali, aby vytáhli z kapes cigarety
a ty věci kolem. Nikdo to nijak nekomentoval.
8.
srpna - neděla, cestovatelské stesky
Deníčku,
ty božátko moje malučké, zostals doma a já sa tam túlám po
jižních Čechách a po Šumavě, škrkám sirkama v Sušici,
plavu si v ledové Otavě a lezu po ďůravých kameňoch ve
Vydře. Snažila sem sa balit nalehko, ale ty přeca nejsi žádná
zátěž. Ty jsi malučký uďuba! Neboj, všecko doženeme. Anóbrž
nezahálela jsem! Trochu jsem si vyčistila hlavu od toho pazúra
Bejbeho, co si se mnú hraje jak kočka s myšú (nebo já
s ním? Tož jak je to?) a po večeroch sem sa dala psat knížku.
Víš co, potom už třeba nebude čas, jak budu na střední. Dosť
lidí mne straší, že tam bude moc učéní a já nevím, co si
myslet. Někdo rád přeháňá, někdo je rád zajímavý a já zas
nechcu byt úplně nepřipravená. Ale to je eště daleko, včil je
důležitější můj nový román. Román s názvem Mrcús.
Dobře, tak není to román, je to povídka. Ale román zní líp,
říkajme tom radši román. Mezi sebú přeca žádné zkostnatělé
pravidla nemáme. My si možem pojmenovat co chcem, jak chcem. Jsme
svobodní. Téma Mrcús jsem si vybrala, protože mi po něm bylo
smutno. A protože furt přemýšlám, kde sa to kocúřisko celé
dně túlá. Poďme na to:
Mrcús
Jeden kopec, druhý kopec, potok a pár trnkových stromů a než se nadějeme, jsme v Podkopné Lhotě. Dědina jako každá druhá, nebýt toho, že v ní žije pan Mrcús. Říká se o něm, že je to lenoch a obezita, ale to se může zdát jenom na první letmý pohled. Mrcús sice nevyniká ve vytrvalosti a v tropení tělesných alotrií, ale jeho aktivity jsou i přesto pestré.
Představme si proto pana Mrcúsa trošku zevrubněji. Širokoúhlá kamera se sune po kopcovité krajině, na jejímž vzdáleném konci se začíná pohybovat malá černá tečka. Čím je blíž, tím jasněji rozpoznáváme obrys kočkovité šelmy macatých rozměrů a modročerný lesk pěstěné srsti. A tu se objevuje Mrcús v celé kráse. Oči tvaru jadérek z trnkových pecek žhnoucí zlatým okrem, pár zpupných uší a v jednom z nich drobná trhlina , jež dokládá divokou Mrcúsovu minulost. Čtyři packy dokonale synchronizované a nesoucí na sobě mohutný náklad měkce srstnatého těla zakončeného elegantním ocáskem ve tvaru otazníku.
Ptáte se, kdo jsem? Jsem Mrcús a toto je můj příběh:
Mrcúsúv deníček
Dospěl jsem k tomu, že můj život má tolik různých zvratů, podob a forem, že nejsem schopen si je všechny zapamatovat. Proto jsem se vkradl do chalupy a z Irčina pokoje jsem tajně vynesl tento sešitek v tvrdých deskách, který se stane sbírkou mých pamětí a myšlenek. Navíc je na něm vyobrazen čmelák a toho já mám rád.
Ze všeho nejdříve bych chtěl popsat, co se stalo v minulosti, když jsem byl ještě malé zvídavé koťacko. Objevil jsem se na dvoře u Knedlů a už jsem tam zůstal. Ráno se tam totiž objevovalo mléko s piškotem a za nocleh jsem nemusel nic platit. Vlastně jsem ani neměl peníze. Byl jsem takový kočičí žebrák bez zázemí, ale za to roztomilost sama, takže si mne všichni vcelku oblíbili a dostal jsem jméno Mrcús.
Zprvu jsem se seznámil s dvorkem a přilehlým hospodářským stavením, které obsahovalo slepice, ovce a králíky. Že by to byli moji kámoši říct nemůžu, ale snažím se je tolerovat. Dotváří místní venkovský kolorit. Tak jako já. Nechtěl jsem to tady původně rozmazávat, ale pardón, musím to zveřejnit: slepice jsou opravdové nány. Dennodenně pořád dokola poslouchat to jejich koko a když k nim někdy zajdu svačit zbytky, tak mě klovou do žeber. Tajně se mstím a říkám jejich kurníku Ústav. Nad kurníkem pod trámy je půda plná sena, kam si chodím válet šunky. Teď si mě prosím představte, jak si posunuju na čumáku kostěné brýle a pravím seriózně: Na půdě ústavu působím již několik let...Inu, humor je mi vlastní. Někdy slyším lidi z baráku říkat: "Ten náš Mrcús je ale komik!"
Širší okolí domu zaujímají zahrady, ploty, zahrádky, skleníky, les a množství dalšího materiálu. To všechno jsem postupně propátral a našel si mezi tím vším i svoje přátele.
Aby
nedošlo k nějakým nejasnostem, nejsem na dvoře jediný z říše
kočičích osobností. Žije tu ještě můj mladší brácha zvaný
Piškot a mourovatá kočka Stříbrná, která sem přišla z neznáma
a už se usadila natrvalo. Dlouho jsme jí nemohli s Piškotem přijít
na chuť, odmítal jsem s ní snídat z jednoho nádobí, ale uběhlo
pár let a nakonec jsme ji přijali mezi sebe. Má sice nevyjasněnou
minulost, ale jinak je neškodná, velice líná a nehne se z baráku
dál než po plot. To já a Piškot jsme úplně jiná liga.
Ale nebývalo tomu tak vždycky. I já jsem býval jako Stříbrná.
Smyci a pazgřivci
Z díry ve zdi kurníku u Garguláků se vysunuje chlupatý úzký čumák. Zbrkle se pohybuje ze strany na stranu, třese se napětím a zvědavě míří dál a dál z díry ven za obilím. Ze tmy za ním blýsknou malá očka a drobné packy s drápky, které manikúru neviděly ani z vlaku. Potkani takové věci prostě neřeší. Pilníčky jsou pro slečinky, jak řekl ve své talk show Otázky Václava Hlodavce sám Václav Hlodavec. Vraťme se ale ke kurníku, kde pan potkan právě zabořil čumák do misky s ovsem a nehledí nalevo napravo. To by ale měl, protože v přítmí za stromem zahalen rouškou tmy číhá hbitý Piškot. "Ještě si popojdi, chlapečku. Jen blíž, neboj," cedí neslyšně mezi zuby. A pak náhle ve zlomku vteřiny vyskakuje na potkana, zatíná drápy do jeho nemytého těla a láme jeho vaz. Potkan se ještě snaží situaci zachránit trapným blekotáním: "Šak já jsem to nesnědl!", ale vše marné.
Piškot sedí na krčičáku v zahrádce a olizuje si packu, na které ulpěla potkanova krev. Hlavou mu běží jen slova jako "delikatesa", "mňamózus" a "příště přidám trochu chilli". V ranním vydání plátku "Krysa a život" to reportéři určitě rozmáznou na půl strany...
Pole působnosti
Chytání myší je v dnešní moderní době spíš zábava pro znuděné hejsky, než boj o holý život. Ani já nejsem výjimkou. Na dvoře je přísun potravin pravidelný (s občasnými bonusy na hnoji u slépek), takže není třeba se zbytečně aktivizovat a honit vodu. Abych ale působil dojmem užitečného zvířete, předstírám občas lov na poli. Někdy na svém poli působnosti jenom strnule sedím a tvářím se zarputile, pak hodím bobek do rozhrabaného krčičáku a jdu dom. Jindy dělám dramatické pomalé pohyby a můj pohled je ostříží. Myši ale vídám zřídka, přenechávám jejich regulaci Piškotovi. Zatímco já se držím spíš na straně lesa, on chodívá směrem přes náměstí, přes potok a přes moje varování dokonce i přes cestu. Doopravdickou silnici s čilým automobilismem! Tomu, že z něho bude jednou placatá předložka před potkaním krbem, se jenom přidrzle posmívá a ukazuje mi nemravná gesta prostředním drápkem.
Nerad to přiznávám, ale Piškot je prostě veliký dobrodruh. Jeho teritorium je plné nebezpečí - divoký potok s ledovou vodou, silnice, auta, kola, množství drátěných plotů a blýskavá cédéčka povlávající ve větru na zahrádkách. Tolik adrenalinu, svodů a překvapení. Ach, jak je proti tomu všemu poklidný můj les a stráň. Pro názornost přikládám přehlednou mapku zhotovenou metodou pokus - dráp-omyl.
Kdybych měl rozepisovat všechno, co je kolem, nestačily by mi ani tři deníčky se čmelákem. Já mám ale důležitější věci k zaznamenání. Všechno začalo onoho sychravého dne, kdy cestou kolem Bořutů proběhl kocour původem z Dolanska. Říkali jsme mu u nás na dvoře Von Dolansko, protože jsme ho znali jenom od vidění a jméno nám nikdy neřekl. Teď komíhal podivně ocáskem a mrkotal záhadné slova, která mi utkvěla jako "soptu kekvákom". Než jsem se stačil vzpamatovat a probudit Piškota, se kterým jsme v klubíčku spali na cirkulárce, byl kočák pryč. Zůstal jen tajemný pocit tajného tajemství.
Domyslet a dopsat - nutné!
14.
srpna - Sobotěnka
Tak
jo, řekněme si to narovinu: Nemám moc ráda, když sa na našu
bečku vetře nekdo mimo našu třídu. Protože prostě je to naša
bečka, my jsme sa na ňu složili a pak přijde nejaká
vyžírka...darmo plut. Ale pak je tu ta další věc. Já nemám, s
kým tam jít! Nikdo z děcek ze Lhotky nejde - to víte:
dovolené, nemoci, zarachy. Je to přes les, celkem v prdeli a jak já
pak půjdu zpátky? Sama? Přes prasečí krmelec? Vedle potoka
plného žab? Sorry bejbís, to vůbec...
Tak jo, idu zas s ogarama.
Jakooo, su ráda, že je mám, ale potřebovala bych kámošku. Neco
jak má sestřenka, abych jí mohla všecko říkat. A ne za cenu
toho, že mám jak dojít na bečku nebo na diskotéku, poslúchat o
tom, že mám zuby jak bobr (hrozně vtipné, když vůbec nevím,
jak jim to vrátit, když nemajú žádné zřetelné tělesné vady,
tak říkám kupříkladu: ty máš nasrané v hlavě, ale je to
slabota, tímto si nejaké přední místo v partě nevydobudu).
Jako
byt s ogarama je super, líbí sa mi jejich humor a že mne
dycky zachráníja, když mne otravuje nejaký otrapa (mne totiž
nikdy nikdo neotravuje). Ale nekdy je to zas úplně nahovno, protože
majú právě ten svůj humor, který bodá jak zubatý rezavý nůž
do masa, do pajšlu a do mozku.
To zní úplně logicky.
Tož úplně,
Vlasti.
Chtěla bych sa enom svěřit, ale není takový člověk, kterém bych natolik věřila. Jako ono to není vůbec důležité ty moje myšlenky, ale vlastně je to úplně nejdůležitější. Sama tomu nerozumím, tak jak by mohl nekdo druhý?
Mám
v duši hřebíky
Na
dlaních mravence
A
v srdci pavouky
co
střídaj milence
Asi
jsem naivní
holka
ospalá
do
duší nevidím
jsem
trošku nezdravá.
Bude
písnička Vlasto?
Si
piš!
Si
píšu!
A v takovém citovém rozpoložení mám jít za zábavou do černých lesů? Bože můj, co toto je za život? (Enom sa z toho neposer Vlastimilo) - to moje chápavé já mne také už pěkně sere.
Tento deník je asi omyl.
15.
srpna - Nedělisko
Tento
deník není vůbec žádný omyl, protože to, co teďka napíšu,
sa mosí objevit na papíře. Zažila jsem za svých 15 let už dost
různých divných věcí (připomeňme si banány na stromě u
garáže, útěk z domu s ručním mixérem na jahody a v neposlední
řadě nechtěné oběšení slépky při stavbě lanovky - tak
daleko to opravdu zajít nemělo). Ale to, co sa stalo dnes...
Šli jsme z bečky pod střešňů - klasika, já a Bejbe, sami kolem Křiváků. Ostatní odjeli z bečky do Bečky. Do Bečky ve Slušovicách. Na disko. Tož trapas. Proč nejel Bejbe nevím, možná nemá peníze, možná mosí zítra brzo vstávat kvůlivá práci...nebo...možná...chtěl byt se mnú? Túte možnosť si těžko možu připustit, ale je pravda, že si spolu včil dosť povídáme a probíráme úplně zajímavé věci. Žádné stěžování na nudu a drby z dědiny. Ale nevím, su nejistá a asi to tak bude do konce mojeho života. To je můj osud.
Zpět k tématu: Byla krásná, teplá a hlavně jasná noc. Šli jsme a mluvili o muzice a o ženských. Stromy dělaly na cestě ostré stíny. A mezi týma stínama sa pár kroků před nama mihla kočka a utěkala směrem k Podkopce. A pak nás předběhla další a to už bylo trochu divné, ale ne zas moc. Když jsme došli k odbočce ke Křivákovej chalupě, uslyšeli jsme divné zvuky.
Říkala
jsem potichu: "To je, jak kdyby nekdo týral kočku."
Bejbe:
"Nebo sa enom mrcasíja."
(Všimněte si, jak závažné myšlenky
mám já a na co myslí on). Na chvilku jsme zastavili a poslúchali
zvuky ze tmy. Stodola byla krytá změtí stromů a jejich haluzí,
ale bylo jasné, že zvláštní zvířecí jekot (nebo jak to
nazvat) vychází z ní.
"Poď, idem sa tam podívat!"
Ach
jo, byla ve mne úplně malá duša, ale ta duša byla navíc eště
aj zvědavá...moc zvědavá. Překročili jsme potok a vyšli přes
kopřivy a vysokú trávu hore ke stodole. Bejbe první a já za ním.
Křivákova chalupa po pravé straně byla temná a zlověstně na
nás hleděla dvojícú oken. Slyšela jsem (asi enom ve svojí hlavě), jak hlasem, který zněl, jak když vrže stará
dřevěná dlážka, říká: "Šak enom běžte, podívajte sa,
co sa tu děje po nocách, když vy chrápete teplučkých v
duchnách."
Kvílivý
zvuk byl silnější a zřetelnější. Mezi zeschlýma fošňama
jsme nahlédli dovnitřku stodoly a překvapilo mne, že aj přes tmu
tmúcí v ní rozeznávám nejaký vozík dvúkolák a na něm pohyb.
Bejbe šáhl do kapse, ve které mu zarachotily klúče.
Zrazu
ticho.
Zakryla sem si pusu (to dělávám, když sa bójím).
Snáď přestalo aj fučat a v potoku sa zastavila všecka voda. Takové napětí bylo cítit ve vzduchu. Bejbe rožl malú batérku,
co měl jako přívěšek na klúčoch. Paprsek světla přeťál
místnosť a blýsklo na nás asi tak 50 párů očí. Šmarja, tolik
koček? Kde sa tam proboha všecky vzaly? Píšu padesát párů,
možná je to přehnané, vůbec nevím, kolik jich bylo, byla to
vteřina, ale bylo jich moc. Hrozně moc.
Potom začal virvál.
Všecky kočky začaly zdrhat a jedna přes druhú syčaly a prskaly.
Shazovaly haraburdí na kamennú dlážku stodoly. Než jsme sa
vzpamatovali, objevily sa aj venku a na stromě. Jedna mi skočila na
záda a mám je do krvi rozškrábané, tajak ruku. Bejbe to schytal
podobně. Už podruhé během měsíca jsme utěkali od Křiváků,
jak kdyby nám za řiťama hořelo. Dnes bez držání za ruku...ale
to bylo to poslední, na co jsem myslela (na to myslím až teď a
červenám sa). Chtěla jsem byt v dědině. Hned a okamžitě a
fofrem. Zasraný táhlý kopec, málem jsem tam zdechla...v půlce
jsem zastavila a snažila sa popadnút dech. No jasně, moja
legendární patnáctistovka za 16 minut mne v ten moment lištila po
čuni a řekla vítězně: "Ha!" A křivákova chalupa sa
do tmy bláznivě smíla svojím bláznivým skřípavým dřevěným
smíchem.
Abych to nejak ukončila: došli jsme k nám před barák. Myslela jsem, že mne Bejbe chce doprovodit po šíleném zážitku, abych sa nebála eště víc, ale před branků sa zeptal, jestli nemáme doma nejaké jídlo, že má hlad jak prase. Začala sem sa z posledních sil smít a zašla navrch vyrabovat ledničku. Donesla jsem salám a sýr a rohlíky a peroxid vodíku. Trochu jsem mu poléla ruku a záda a pěkně to šumělo. Třeba nakonec nechytneme sněť ani kočičí mor ani žlútenku. Byly dvě hodiny v noci, když jsem zhasla lampu na nočním stolku. Spala jsem kupodivu okamžitě. Teď je před obědem a já píšu, abych si to trochu ujasnila v hlavě. Vím totiž, co jsme viděli. Četla jsem o tom. Víckrát...
16.
srpna - pondělí, sms
Vlasta:
Mluvils o te krivakove stodole s nekym?
Bejbe: Ne. Sam nevim,
co jsme to tam videli...
Vlasta: Vypila sem dva lahvace jako...A
skrabance na rukach mam viditelne a kurva bolestive.
Bejbe:
Ja vim, ze sa to doopravdy stalo, ale nevim, jak se s tim mam
srovnat.
Vlasta: Jasne, to mam podobne.
Bejbe: Cigo?
Vlasta:
V 6 na Chovancaku?
Bejbe:
Ok
Chovančák,
18:10 SELČ
Oddělení
paranormálních aktivit FBI pro oblast Podkopné Lhoty a
přilehlého okolí. Dnes
jsem měla něco jako rande, ale spíš to bylo jenom takové divné
setkání a hnusná navlhlá cigareta. Moc jsme nemluvili, já jsem
se styděla a on ani nevím. Měla jsem zároveň radost, protože
jsme byli sami a měli společné tajemství, ale zároveň se tím
prolínala ta vajglová pachuť a tenisky promočené od
deštěm nacucané trávy.
Závěr
jednání Muldera a Scullyové: Prostě jsme v noci u Křiváků
ve stodole viděli nějaké kočky a ty nás poškrábaly, no co. No
nic. Ticho po pěšině.
Mulder
je a bude občas podivín. Scullyová je nejistá.
Konec
hlášení, Hjústne.
Už to mezi nama hústne.
Do
dědiny jsme šli společně a rozdělili sa až u staré školky. On
navrch, já důle. Zdar - zdar a konec. Žádné plány, žádné
řešení, žádné závěry.
Pokaždé když idu kolem té
školky, nahlédám do černých oken, lesti třeba neuvidím, jak to
teď vypadá vevnitřku. Chodila sem sem (sem sem je opak od tam tam)
jako předškoláček, potom babičce pro obědy, když sa školka
přeměnila na učňák pro kuchaře a číšníky. Potom už bylo
zamčeno. Šlus. Konec. Binec.
A dnes sa v přístavbě,
kde dřív bývala jídelna a kuchyň, cosi mihlo. Postava za
oknem, bledý ksicht na jednu vteřinu viditelný. Náhodný
odraz? Opravdický člověk? Nebo moja fantazie? Už mi z
toho jebe v hlavě. Hlídkovat tady nebudu, lesti někdo
vyleze ven nebo ne. Na to tady máme jiné kapacity. Velkokapacitní
kapacity. Půjdu normálka dom, pustím si Kelly Family a budu
zpívat jak o dušu, to je dnes jediná rozumná aktivita. A
budu umývat náčení - Jare třep sa! To totiž mosím, protože
včera sem sa na to vykašlala.
Pořáď to mosím opakovat, ale
chtěla bych kámošku, které bych to všecko řekla a která by sa
neposmívala a řekla "budeme pátrat spolu". Tož kurňa,
Scullyová, kde ťa mám??? Muldere, jak je to s tebú? Budeme sa
dneska snažit byt veselí, mo? Aj když máme na krku takovú
nesnesitelnú a nesmyslnú tíhu. Možná za to može počasí, které
tady prolévá litry slz a já mám pak pocit, že mosím plakat
s ním a když je nebe celé šedé a zaškňúřené, že sa mosím
škňúřit také.
Znova opakuju milý deníčku: je nahovno byt
klon mezi děckem a dospělým...všecko sa to ve mne plance a
zamotává.
18.
srpna - Zachraň si kožu(ch)
Deníku,
deníku, proč jsi deník? Vždyť i růže zvána jinak, voněla by
stejně. A já už nevím, co dělat, protože tamto...ne, nazveme to
pravým jménem. Nazveme to tak, jak by to nazval Willy
Shakespeare.
Kočičí sněm je totiž běžná
věc popsaná v mnoha knížkách. Četla jsem o něm, že sa
odehrával v opuštěných budovách, které stály bokem dědiny
nebo úplně na samotě: staré mlýny, sušárny, stodoly, chalupy
na pasekách. Desítky koček seděly v největší místnosti,
vylezené na oknách, policách, studenej peci. A tancovaly. A
rokovaly. Nikdo neví o čem, ale nekteří je čuli mluvit aj
lidským hlasem. V jednéj dědině, možná že v Huslenkách,
bylo místo zvané Ráj, kde sa takové kočičí sněmy konaly
pravidelně. Vracál sa třeba nejaký chlap do Huslenek přes horu a
na pasekách potkal kočku, která mu lidským hlasem řekla:
"Matúšu, řekni vašém Mňau ať přijde na zábavu do Rau" A
když to Matúš doma vykládál robě, tož jejich kočka hýp
z pece důle, ven ze dveří a karé do Rája.
Co my možeme
vědět? My jsme neslyšeli, že by neco pravily. Napřeď blýskly
očiska, potom zaťaly drápy a potom už sa nedalo, než utěkat a
zachránit si kožu. Doslova. A tím sa konečně dostávám k tom,
proč jsem dnes začala psat. Kočičí sněm má totiž dohru. Mám
poškrábané záda a ruky a trochu lýtko a vůbec sa to nehojí,
spíš právě naopak. Mokvá to a hnisá - su z toho na nervy. Chcu
sa jít třeba kúpat a nemožu s takú špatú na hrbě. Mám
jít k dochtorce? Jako asi mi nic jiného nezbude. Ale co jí
povím? Že jsem velice nasrala asi tak 50 koček? Jak jsem to já
nešťastná enom dokázala? Že jsem přes suk nahlédala do
cizí stodoly, a to je vytočilo k nepříčetnosti? Ježiši, já su
tak vtipná. Až to bolí. A bolí to fest...
Bejbe sa neozývá,
každý máme svoje džoby. Užívám prázdnin, chodím na hřiby.
Tečka.
(nákres kočičího sněmu)
Mrcús
luští záhadu Von Dolansko
Celý
den a noc jsem přemýšlel o slovech Von Dolanska. Kdyby o slovech,
o záhadné zvukové směsi, které bylo sotva rozumět. Nutně by
potřeboval navštívit logopeda, protože je mu rozumět velké
kulové. Velké chlupaté kulové. Snažil jsem se alespoň z útržků
seskládat smysluplnou větu, vzkaz, slogan. Nešlo to. Ale verš mi šel:
Z toho,
co zaslech jsem svými citlivými uchy,
byl jsem zcela
tumpachový.
Nad ránem, když Piškot vyšel pevným krokem
z pelechu ke kurníku číhat na první ranní potkany, zastavil
jsem ho a řekl: "Mosíme sa dnes vydat na výpravu, Piškote.
Navštívíme Von Dolanska a zjistíme, co na nás vyřvával."
Mluvil jsem se vší vážností, kterou si situace vyžadovala.
Odhodlaný podstoupit dokonce riziko přechodu přes asfaltku,
silnici III.třídy číslo 4893. Postavit se výzvě a opustit
bezpečí oploceného Knedlovic pozemku. Jako kočičí kralevic.
Knedlovic kralevic. Kéž bych vlastnil meč a zbroj! Ale Piškot
protočil oči a neubránil se úšklebku:
"Ty, posera roku, sa
chceš kdesi vydávat? Sa z tebe už fakt dorvu, Mrcúsu."
Zavřel jsem oči a počítal do toho čísla, které umím. Do
dvojky. Potom jsem s nekonečným klidem řekl: "Nežertuji,
půjdeme zrovna. Když bude spat, obudíme ho. Když bude proti,
donutíme ho. Když bude snídat, přidáme sa. Za informace položíme
životy." Děl jsem s packou hrdě položenou na srdci, a to
poslední motto jsem nemyslel vůbec vážně. Mám rád sebe a svůj
jiskernatý černý kožíšek. Piškot už neprotestoval a mezi zuby
proprskl: "Poď prosimťa."
Vyběhli jsme rosou nahoru na
tomšovu louku, kolem plotů, kde po nás zpoza plotů štěkali
naštvaní psi, dál lesem kolem praváků, bedel a holubinek až nad
Mikulce. Protáhli jsme se dírou v plotě na dvůr a potom přes
cestu k domku, kde žije Von Dolansko. Vylezli jsme po žebříku na
půdu a tam v pelíšku umotaném z modrých tepláků ležel
kocour a mrkal na nás jako by viděl duchy. "
Věděl jsem, že
dolezete."
Zamňoukal drze namísto pozdravu a přimhouřil oči.
Podívali jsem se na sebe s Piškotem a v našich pohledech
bylo cítit pohrdání hluboké jak Hranická propast. Začal jsem
hrát jeho hru.
"Co to mělo byt? To pořvávání za naším
plotem?" zeptal jsem se přímo, "Vyklop to. A bez vytáček."
Von
Dolansko se zvedl do sedu, nedbale si olizoval přední packu a
mluvil k pacce namísto k nám:
"Je všeobecná kočičí
pohotovost, nevšiml sis, ty ignorante?" Rozbušilo se mi srdce, a
to jsem ani nevěděl, co to vlastně znamená. "Piškote, tys mu
to neřekl?" pokračoval kocour, aniž by se podíval naším
směrem. Piškot seděl vedle mě, díval se do prázdna a neříkal
nic. Byl jsem doslova šokovaný. "Hm, nedivím se ti. Jsi celý
den venku, už ti to asi přišlo samozřejmé, že to každý ví.
Ale já jsem dostal od Mery Tery rozkaz, abych oběhl všechny kočky,
i dorostence a koťata. Evidentně je to vážné."
Von Dolansko
nechal doznít svoje slova, aby udělal drama, blýskl očima směrem k nám a po
krátké pauze pokračoval opět s pohledem ukotveným na svých
drápcích,
"A evidentně to některé vůbec nezajímá." Nebyl
jsem schopen vypravit ze sebe slovo. Něco se děje a já nic nevím!
Proč mne sem Piškot bral? Proč mi to prostě neřekl doma na
dvoře? Nechal mě riskovat život a zdraví! Co se to tady se mnou
hraje za hru?
Von
Dolansko si přestal olizovat končetiny a konečně se podíval
přímo na nás: "V sobotu večer je ve stodole u Křiváků velký
kočičí sněm. Celá Trnava a Lhotka tam bude mít zástupce všech
dvorů. Účast je povinná a omluveny budou jen skutečně vážné
důvody. Všechno ostatní se dozvíte na místě." Na malý
okamžik se zamyslel a pak dodal, "Piškot tě tam dovede a řekne,
co a jak. Už tam byl. Několikrát."
Oči mi lezly z důlků
a nevěřil jsem tomu, co jsem právě slyšel. Sněm? Jaký sněm
zas? Piškot už tam byl? Piškot jo a já ne? Já, starší Piškotův
brácha? U svatého Mňauna, jaktože o ničem nevím? Z víru
otázek mne vytrhnul lidský hlas ze dvora:
"Čičí!"
volala paní domu na Von Dolanska, "kde jsi Pupí? Ná čičí,
Pupíčku, snídaňka!"
Piškot i já jsme zároveň vyprskli
smíchy. A kocour se šlechtickými manýry, kterému jsme celou dobu
říkali šlechtickým titulem Von Dolansko byl rázem úplně
obyčejným rozkošňoučkatým Pupíčkem, který si nás měřil
vražedným pohledem. Když procházel kolem nás k žebříku,
prskl pod vousky: "Tss, trapáci. Opovažte se ceknout." Odběhl
ke své snídani a my jsme měli s Piškotem dost času válet
se smíchy. Nakonec jsme vyhlédli ven, jestli je vzduch čistý a
přeběhli cestu zpět na naši stranu potoka.
V lese
krytí stínem jsme listím stoupali nahoru do kopce a já jsem
se Piškota zeptal: "Proč?"
Piškot si chvilku rozmýšlel
odpověď a potom začal: "Trénink. Chápeš, ne?" Nechápal
jsem, ale byl jsem zticha, protože Piškot se rozmluvil, a to není
zase tak časté. "Celú dobu jsem chodil na sněmy sám, protože
mne zajímalo, co sa kolem děje. Mluvily o tom ostatní kočky, tak
sem sa býl podívat. Nic závažného sa neřešilo, neboj. Ale
udělal jsem si kontakty, semtam nejaký ten vztah na jednu noc, víš
jak. No a pak přišla všeobecná pohotovost. Tobě jsem neříkal
nic, myslel jsem, že ty sa ze dvora stejně nikdy nehneš. Existuje
určité procento koček, které sú chované doma a nikdy neopustíja
svůj revír. Třeba kocúr Wolf hen od Hanulíků. Takové kočky na
sněmy nechodíja. A do této skupinky jsem počítal aj tebe Mrcúsu.
Nikdy nešels dál než po plot." Měl pravdu. Vystačil jsem si
s tím, co bylo doma. Dobrodružství tam pro mne tryskalo
z každé škvírky a za každým rohem čekalo překvapení.
Tak jsem to dosud vnímal a okolní svět pranic mne nelákal. Teď
mi Piškot otevřel oči a cesty. Kočky nejsú takoví solitéři,
za které jsem je považoval. Udržujú jakés-takés přátelství a
zakládajú spolky. Piškot mne chytře nechal vybičovat v sobě
zvědavost a smysl pro zodpovědnost, abych sám trval na návštěvě
Pupíčka, abych sám chtěl vylézt ze své pohodlím překypující
ulity. Je chytrý a já ho mám rád. Celou cestu zpět jsme si
povídali o cestě na sněm a já jsem se těšil, až v sobotu
podlezeme pod plotem a vyběhneme navrch na stráň. Usínal jsem
plný dojmů, ale spokojený.
19.
srpna - Hříchy
Byla
jsem u doktorky, mám antibiotika a mastičku. Měla otázky a já
jsem jí řekla, že jsme vytahovali kočkám pijáky a ony nás za
to poškrábaly. Dívala sa na mne velice skepticky a já sa jí
nedivím. Byla jsem přesvědčivá jak Zlata Adamovská v Hříchoch
pro pátera Knoxe.
A nyní již máme všechny indície.
Kéž
by.
Namaluju
sa, udělám si trvalú, obleču ligotavé šaty a falešně zazpívám
šanson.
Potom sa všecko vyřeší.
Samo. Zlata to tak dělá
a funguje to.
20.
srpna - Hryzba
Je
právě 3:18 a já sedím na posteli a nespím. Nespím proto, že mi
v pokoji škrábe nebo hryže myš a já nevím, kde přesně je. A
je to strašně nahlas, jak kdyby byla přímo pod mojím
zhlavcem. Šak eště není podzim, tož nevím, co sa tu
opesluje...Vlastně už je tak trochu podzim, už je po Kateřině.
Je po tobě Kačeno! Jsi mrtvej muž. Mrtvá roba.
Ráno nastražím pasť s ořechem. /nákres/
21.
srpna - sobota, překvapivá SMS a překvapivé všecko
Bejbe:
Zdar kamo, nechces sa stavit navrch na myslivecku chatu?
Vlasta:
Cus. A co tam je?
Bejbe: Kamosi tu slavija narozky, potrebuju ti
neco rect a ukazat. Dojed jakoze nahodne na kole, ja na tebe mavnu a
dojdes na pivo.
Vlasta: Aha, no ja tam ale asi nikoho neznam...
Bejbe: Mne znas
Vlasta: Nj, ale na kolo kaslu, to bych
nemohla vubec dychat, to nevyslapu :-)) Zas bych byla cervena jak
psi sulin.
Bejbe:
:-D Zadne vymluvy, Vlastimilo. Roztocim ti tu pivo, tak pohni.
Vlasta:
Tak ja pujdu normalne pesky, jakoze su na prochazce se psem, ale bez
psa.
Bejbe: No sak jo. Je to nalehave. Makaj, ti rikam! :-)
Udělajme si malé shrnutí:
Bejbe mne pozval na bečku (která nebyla jeho). Měla jsem jít jakože náhodně
kolem, tak jsem šla. Nejnáhodněji jak jenom to umím jsem šla na autobus a
přijela navrch na točnu, jakože chcu stihnút západ slunka nad Kašavú, kdyby sa
nekdo ptal. Inspiruje mne to totiž k psaní textů a písniček - haha, jaký
trapný kec.
Před chatú sedělo a postávalo asi
tak 20 lidí a kdosi byl aj vevnitřku. Nekteré jsem znala od vidění, většinu
vůbec né. Byly tam hrozně pěkné cérky, nejvyšší level přitažlivosti, chodící
dokonalenky, kterým nikdo neodolá. Leda blázen. A v tom na mne Bejbe mávne
a říká:
"Počky pro neco zajdu."
Čekám a stojím v manžestrákoch a obřím
svetru po kolena (promiňte, ale v noci bude zima, chudery moje ledviny, já
žádné maso odhalovat nehodlám. Ve svém věku tak dospělý a uvědomělý názor -
tleskám Vám slečno Vlastimilo!) Připadala jsem si trapně, červená jsem byla až
za ušima a celé mi to přišlo jako největší kreténství mojeho ambiciózního
života. Za chvilku vyšel Bejbe z chaty, v každé ruce pivo a pod pažú
složku s papírama. "Poďme do muzikantskej búdy, potřebujeme na to klid."
Su v nebi? Já myslím, že stoprocentně ano! Nebe existuje v okolí
zastávky Moravan.
"Mám tady mapu," pokračoval Bejbe, "vlastně jsem jich vytiskl
víc, abysme do nich mohli čmrkat."
Vytáhl asi pět listů a na každém z nich
kus terénu v základní mapě z mapy.cz.
"Zkúšal sem najít nejakú súvislosť
mezi kočkama a Křivákovú chalupú." Řekl Bejbe a mi spadla čelist. Není mu to
jedno! Myslela na to stejně jako já. Panebože! A přinesl mapy! To je jak kdyby
právě řekl: "Pojď , Vlasti, najdeme spolu zakopaný poklad - mám mapu!" Moje
myšlenky sa mžikohbitě přeorientovaly ze "su tady za největší trapku, která
dolezá" na "řešíme s Mulderem záhady, vy nuly!". Moje srdce dobrodruha
zajásalo , objímalo celý svět a točilo sa ve víru tanca.
"Uka," řekla jsem
s profesionálním klidem (ha ha).
"Vidíš tady tu cestu? Láme sa
směrem k Chovančáku. Tady. Na tom rozcestí nad vaším barákem. A hle,
vypadá úplně jak kočičí ucho." Bejbe obtáhl černú fixků cípek cesty a
pokračoval:
"Pokud majú byt uši dvě, tak druhé bude mět vrchol nekde tady u Kamenného
mostka. V tom místě, jak potok od rybníka kříží cestu." Další červená
tečka v mapě a mne napadlo:
"Jo, tam pokaždé nejvíc fučí, láme sa tam větr. To mi říkala aj Alena Pitalová,
jak sme spolu šly kdysi pěšky do
Trnavy."
"Přesně a další bod by mohlo byt
Korýtko, které je předělem mezi uchem kočky a její škraňú." Další čára do mapy.
"Nejsu si jistý bodem, který ucho
zakončí navrchu na hlavě. Je to v lesy mezi stromama, moc si to tam neuvědomuju, jak to tam vypadá."
"Zítra tam zajdu." Řekla jsem automaticky, bez toho, že bych věděla, jakým
způsobem sa zorientuju podle dosť obecné mapy v takovém porostu.
"Ne-e, mosíme tam jít oba. Jeden člověk je málo na takové odměřování. Zatím to
nakreslím čárkovaně pro přehlednost. Ať sa v tom lepší vyznáme."
"Chodívám tam na hřiby, přemýšlám,
ve kterých místoch to može byt."
"Zatím nevíme, jaký bod hledáme. Može to byt strom, skalka nebo zas třeba
křížení lesních chodníků."
Otočila jsem mapu směrem k sobě a naraz mi docvaklo, že jedna vrstevnica
vykresluje k ušiskám kočičí hlavu.
"Hle, toť tá vrstevnica!" ukázala jsem na mapu, kde sa vlnila drobunká šedá
linka.
"Přesně, Vlasti, 470 nadmořských metrů spojených do linky plus mínus dokončí
obrys kočičí hlavy. Tadyma podél Trnavy. Zhruba od Rozcestí k Lipkám a
zpátky ke Křivákom cestů kole Vrtnej věže." Bejbe sa na mne podíval a mlčky
s malým úsměvem přes rty pokyvoval hlavú, na znamení, že je nám to včil
obúm dvúm jasné. Přikúsla sem si horníma zubama spodní ret a přimhúřila oči.
Odhalili jsme záhadu. Jsme spolupracovníci. Spolupachatelé! Byl to lepší pocit
než dostat plato kinder vajec. Bylo to, jak kdyby sa člověk zamiloval. Což sa
možná aj stalo, když si to tak zpětně uvědomuju.
Ale víte, jak je to
s Mulderem a Scullyovú v tomto směru? Ano, přesně tak. Nijak.
Ťukli jsme si krýglama, upili pivska a otřeli si předloktím pěnové fúsa. Jako
spojenci.
"Tož to je ovšem masakr! Kočky sa tam slézajú, protože ten samotný kopec je
jedna veličajzná kočka. Včil si připadám, jak při otvírání egyptských hrobek
v Údolí králů, ty vole."
"To jo," přimhúříl Bejbe oči nad úsměvem "ale radši potichu," Bejbe mrkl očima
směrem k chatě, kde ostatní poklidně konverzovali a z repráků Kurt
zpíval, že on teda neví.
"Všecko korunuje nejvyšší vrchol Chovančák. V mapě nazvaný Skalky. Akorát
teda v životě jsem neslyšel nikoho říkat tam Skalky. Ten název si kdosi
vycucál z prdele."
"Také sem to nikdy nečula."
Přikývla jsem.
"Je to kocúrův čumák. Místo bodu sa
dá nakresit malý trojúhelník a iluze je dokonalá."
"Spící kočka," řekla jsem, "a možná
z letecké sa budú dat vypátrat aj její oči!"
"Možná, ale to už by bylo až podivně konkrétní, nemyslíš?" zeptal sa
pochybovačně Bejbe.
"Asi jo, ale mezi nama, když naznačím kočce tlamu, tak ten obrys jalovcovej
lúky potom vypadá jak jazyk, kterým sa kočka oblizuje." Čmárala jsem do mapy,
aby sa čárama potvrdily moje slova.
"Vlasto, prosimťa daj sem to pivo a
už to nechlámaj, už máš nejak podezřele moc fantazie. Obrys jalovcovéj lúky je
umělý a nedávno tam eště vůbec nebyl." On mne umí elegantně poslat do příslušných mezí,
to zas jo. A mám tolik fantazie, to bys čuměl Bejbe! A jak v té mojí
fantazii dokonca sám figuruješ! Ale nebudu to tady moc rozmazávat, dnes bádáme.
Nefantazírujeme. Používáme jen tvrdá data. Matematiku a exaktní vědy. I když po
dnešku bude těžké nechat představivost odpočívat, ta sa bude drat sama ven. A
zlobit. A pokúšat.
"Nekažte mi to agente Muldere,
plís. Mám svoje vyšetřovací metody." Usmívala sem sa roztomile ironicky. Nebo
neco v tom smyslu.
"To není žádná metoda, vole, ale
výmysly chorého cérčího mozku." Posměch, to já poznám.
"Pakošu." To jsem mu to panečku nandala. To si za rámeček ogara nedá!
Od chaty sa obrátilo našim směrem
pár ksichtů a kdosi z davu békl: "Poďte chlastat, vy lhotské bídy! " a
kdosi další: "S účéním sa možete jít hodit rybám." Následoval
hromadný smích.
"Vyser si oko, Paklúču!" řekl Bejbe
tak, aby ho všeci slyšeli a já sem sa zas styděla, že su na místě, kde nemám,
co pohledávat. Že su na zakázaném území. Nezvaný host. Řekla jsem Bejbemu, že
už půjdu. Dopila jsem v rychlosti pivo, které mi pak půl cesty dom
žblůňalo v břuše. Dal mi s sebú složku s mapama, že mám eště
popřemýšlat. Ale rozumně. Vtipálek. Je prostě boží. Určitě si z něho pak
všeci dělali kvůli mne prdel. Znám místní přidrzlý lid. Neva. Přes to sa
přenesu a dokážu s tím žit.
Šla sem dom zkratků kole chat. Neznám lepší místo pro přemýšlání. Naučná
stezka. Ta nás naučí! Ta nás naučí, zač je teho lokeť.
22.
srpna - Myš vracá úder
Myš vracá úder - už snědla tři ořechy a past zatím nesklapla. Navíc mi
tu nechává malé černé hovna, které vypadajú jak kmín (ale není to kmín!).
Už to tu začíná byt aj cítit. Nebo su přecitlivělá. Nebo nevím.
23.
srpna - O myšách a liďoch
Myšince na peřině - tomu se říká
válka. Už slyším tu myš, jak mi telefonuje: "Poslal jsem vám polštáře."
A já:
"Díky"
A myš: "Ládo se stalo!"
Už zcela bez soucitu jedu s našima do obchodu a kromě smrtonosných pastí kupuju
aj jed. Řekla si o to, ludra jedna škaredá.
Paní v Kašavě v průmyslové prodejně mi řekla, že ta deratizace, co
právě držím v ruce, je tak účinná, že zdechnú aj myši od počítačů. Tak to
nevím lesti mám riskovat. Určitě to riskovat budu.
Doplnění: V noci to klaplo. Je po myši! Vítězství!!! (nákres)
Ráno jsem měla sms od Bejbeho:
Zdar Vlasto, ráno sem sa obudil a na perine lezal mrtvy ptak bez hlavy. Ty bys
poznala aj presne ten druh, ja si myslim, ze je to sykorka. Dojdi vecer do
zastavky na cigo. Je to extremne dulezite.
Odepsala jsem mu, že do zastávky
tentokrát ne, protože páteční cígo s partyjú při cestě z Moravanu (bacha
jako: 2:00 v noci) napráskala súsedka naší mamce ráno v obchodě - o
takové zážitky já zájem nemám. To jen tak pro ilustraci. Jaký výkonný kamerový
systém tu hlídkuje. To je tím, že žiju v samotném centru. Zlaté paseky!
Raz jsem nastupovala ve Zlíně u divadla a říkám řidičovi: "Podkopka -
centrum." A chlap, který šel za mnú, prej: "Klečůvka -
náměstí."
Jaký humor.
Máme scuka na kopci na rozcestí.
Apropó (vím, že sa to píše jinak,
ale chcu zachovat svůj jedinečný styl), kdysi sa v Podkoce v obchodě
říkalo, že u Polků sa cosi moselo stat, protože matka ve 4 hodiny ráno létala
po venku v noční košuli za mladú Vlastú a řvala: "Já ťa zabiju!" A mladá
zas: "Ty kurvo!" A tak nastřídačku, do toho štěkal pes a skřékali ranní ptáci.
A nyní odhalím, co sa tehdy stalo doopravdy.
Když byl náš Míša odrostlejší štěně, naučil sa chodit ven na záchod. Ale že
nebyl eště úplně dospělý, chodívál aj v noci nebo velice brzo nad ránem.
Raz jsme sa na jeho kňučání obudily s mamkú obě dvě a že bylo léto, krásné
teplé ráno kole 4 hodiny, vyšly jsme před barák nahlédnút na dědinu. Míša
vyleťél na lúku, kde zavětřil malého tečkovaného kolúška, který sa došél ze
stráně napást na našu zahradu. Nic lepšího milého Míšu nenapadlo, než že
srnečku uloví a donese nám ju vítězoslavně na oběd. Začál ju pronásledovat a
štěkál, jak kdyby nás vykrádali. Vyběhly jsme mezi divú zvěř, že psa chytíme a
kolúcha pustíme brankú do hájemství lesního. Na nohách enom šneky, na sobě
noční košule a poďme! Rosa nám moc nepomáhala, dvakrát sem sebú lištila o zem.
Míša létál jak šus a srnečka hopkala a uskakovala, tak jsme samozřejmě nebyly
potichu. Řvala jsem Necháš toho, ty ludro? Počkaj, ty kurvo jedna, až já ťa
chytím. Mamka sebú také švihla a její "Já ťa zabiju" moseli čut až na Kopnéj.
Po tomto krátkém komickém výstupu, sa kolúchovi podařilo proskočit ďúrú
v plotě a byl zachráněný. Pes dělal jakoby sa nic nestalo a šel dom,
protože ho už ozýbaly packy. Nám v mokrých košulách zelených od trávy také
nebylo nejpohodlněji, tož sme sa vrátily do baráku, přesléct sa do suchého.
No a ráno v obchodě sa vykládalo, jak mne naši maměnka chtěli zabíjat.
Žádný kolúch, žádný pes. Pouze čistá fakta. Pravda odhalená na dřeň. Na jahodovú dřeň z mražáku z Jednoty. A tento příběh je pravda, vyprávěl mi ho totiž T. Taxis Taylor.
24. srpna
- Bezhlavý dar od srdce
Bejbe přišel podle domluvy na rozcestí
do cípu kočičího ucha a přinesl mi v igelitovém sáčku torzo sýkory koňadry.
Vyškubané péří kole krku zlepené krvjú. Znáte větší důkaz lásky? Vzala jsem ho a
doma vyhodila na hnůj. Znáte větší důkaz lásky?
Jo a vykládal mi, že mrtvé drobné zvířectvo
našli v baráku aj další lidi.
Tož nevím, co na to mám řéct.
27. srpna - Teoryja
Myslela
jsem si, že už jsem viděla všecko, ale ta Křivákova stodola mi stejně pořád
nedá pokoja. Pořáď sa mi to vracá, ten pocit, ten strach a vlhký smrad štrbáku.
Nejhorší je, že po tomto zážitku, si začínám dávat dohromady střípky, které
vedú jedině k jediném závěru. Tajný spolek, který ovládá a řídí dění
v dědině a jejím okolí. Dobře, pořáď su eště ochotná přijmút teoryju o
tajném spolku (dobré slovo: teoryja). Ale o tajném spolku LIDÍ, a ne
probohaživého KOČEK! Když jsem to napsala na papír, tak to vyznívá eště šílenějc,
než když sem na to enom myslela. To si možu psat do svojeho smyšleného románu,
ale neděje sa to doopravdy, že ne? Nebo jo? Dokázaly by kočky zorganizovat
všecky ty podivnosti, co jsem za toto léto zažila? Zapálit svíčku? Vytvořit
iluzi bosorky? Nebo způsobit divné dunivé zvuky z kopca nad Šufanama? To
mi hlava nebere. Jak? Čím? Drápkem?
Další věc je, že sem ten kočičí útok z hlubin šopy nezažila sama, byl u
toho aj Bejbe. Toto je už velice silné kafé (řekla bych dvojitý turek bez cukru,
bez mléka, nahoře bez, černý bez) a nejak nevím, jak o tom navenek mluvit. A možu vůbec? S kým? S psychiatrem leda.
Su si naprosto jistá, že tam byl
náš Mrcús. Raz za čas ho vidívám, jak sa táhne hore stráňú, proplétá sa jak
puma v březině mezi stromama, za šáším a potom zmizne za horizontem. Aj na
lúce navrchu sem ho kdysi potkala a říkám: "Mrcúsku, co ty tady děláš?" a on sa
na mne podívál, přimhúříl svoje veličajzné žluté očiska a mňúkl. Úplně jsem
v tom zvuku slyšela to jeho nedbalé: "Nic, co bych tady tak mohl dělat,
simťa? Su tady náhodně. Přeca." Mrckovu povahu jsem už vlastně popsala ve svém
nedokončeném románu. Měla byt beletrie a nakonec je to nejspíš literatura faktu.
Ale zpátky k případu. Je v tom totiž namočená celá dědina. Vlastně ne
jedna, ale dvě, protože ke Křivákom chodily kočky aj z Trnavy. To zas vím od
taty, viděl ty kočky mockrát, když šél na posed. Zdá sa mi, že každý barák
strážíja kočky, aj ty opuštěné.
Počky, počky, takže opuštěné kočky strážíja
opuštěné baráky? A žerů co, nočky?
Šak nažrat sa možú u súsedú - viz náš dvůr a
kolik cizí hávědě sa tam nekdy slézá.
Děkuji za vysvětlení kolegyně.
Není zač,
drahá. A ty nočky sú tam kvůli rýmu (nemám rýmu), sakrblé?
Jo, sú.
A co jako?
Nic, nicko.
Co ale majú v plánu? Nebo spíš, co je jejich cílem? A kdo svolává kočky do
stodoly u Křiváků? Jak víja, kdy sa tam majú sejít? Je ta jejich činnosť dobrá
nebo zlá? Takových otázek se objevuje asi tak milión a já vprostředku nich, jak
zrnéčko maku - malá, nepatrná a úplně ztracená.
Noční kočka = nočka
Mosím
dopsat do románu Mrcús další kapitolky, ve kterých ušije Mrcúsek kamizolky.
Roztomilé.
Slovíčka, slovíčka, to by ti šlo, ale skutky utkly.
Skuteky
utekly?
Skutek utek.
29.
srpna - Gympl sa blíží. Strach obchází stavení.
Jsme tady asi všeci moc trapní nebo
bych chtěla, aby můj život byl film - nahuštěná akce v několika minutách. Ale
takový můj život není. Čas sa strašně vleče, mám špatnú náladu, je mi úzko a
smutno a bolí mne na hrudi. Je před búřkú a ve vzduchu smrdí elektrika.
Celé to horké krásné léto, jak
kdyby mne objímalo a svíralo čím dál víc, silněj a silněj, že sotva dýchám.
Snažím sa odhalovat tajemství, pořád po nečem pátrám a spřádám teorie, ale včil
už končím, nemám na to sílu ani chuť. Akorát teda myší je pořáď plný barák a
nejhůř to nese mamka. Jak to řéct kulantně? Má k myšám silný negativní
vztah. Použiju přirovnání: Je to jak kdyby mi nekdo dal do pokoja žaby a chtěl,
abych mezi něma spala. Toto není život. To sa nedá. Ať si tajemství zostane
tajemné, ale já už chcu mět klid. Řeknu našim, co sa nám stalo u křivákovej
stodoly. Třeba neco poradíja...třeba sem sa jich měla zoptat zrovna a nedělat
tady hrdinku. Malá cérečka Scullyová sa snaží vyřešit celosvětové záhady a
přitom padá do blata na hubu a nikde nic. Třeba je to všecko enom moja
rozdováděná představivosť a nemá to žádný jiný hlubší smysl...
Navíc po neděli
začíná škola. Škola ve Zlíně - chjo. Držte mi palce. Ano, přesně vy, kteří
čtete tento tajný deník, který je určený k tomu, aby si ho nikdo nikdy za
žádných okolností nepřečetl. Su tak slabá a všecko je nahovno.
V autobusu jsme seděli na
posledním sedadle.
Ono se to nezdá, ale někdy je tam
tma.
Nějaký chlap si sedl, řekl: co tak
zvadle?
Už ani nevím, proč jsem tehdy
lhala.
Nebe křižovaly blesky barvy tmy
A časem se blížila stanice konečná
Jedna stará ženská, ten chlápek a
pak my
Byl obsah autobusu, lůza nebezpečná
Řekl jsi něco, co nás moc pobavilo
Černé kočky měly štěstí
Potom jsme mlčeli a to mě uklidnilo
Bylo to jako sladká rána pěstí
Z bílého prachu, co sedl na
boty
Za málo prachů jeli jsme já a ty
Jeli jsme domů.
31. srpna - absolutně poslední deň
prázdnin
Prázdniny
za nama...a letos je to fakt jak z filmu. Akorát by mne zajímalo, jak dlúhý ten
náš film bude. Zda-li jsme blízko rozuzlení nebo nás čeká ještě druhý
a možná i třetí díl. Jak se hrdinové popasují s nastalými událostmi, kam
je jejich příběh zavede? Koho rozdělí a koho spojí?
Jsme snad svědky vzniku Lhotské trilogie?
- Soumrak nad Kopnú
- Lesk a bída lhotských pasek
- Tajemství ve Vlčí húře
Zatím je zde rozhodně hodně napětí, veliká dávka
solidní nejistoty, mrazivé tajemství z minulosti, běžné nadpřirozené
výjevy z valašských hor, prúdy slivovice a troška krvi... Dosud nám zde
chybí ta veliká osudová love story a vražda. Ale na té vraždě netrvám,
protože je tu přeca už ten bejbeho pták. Hahaháá, neeeee! Chtěla jsem zachovat seriózní zhodnocení letošních
prázdnin, ale su puberťák jak noha, tak sa tady chlámu. Nakonec vlastně netrvám
ani na té lovestory.
Pochvalu od tvůrců bezesporu zaslouží exteriéry a kulisy, křivolaké přírodní
scenérie i intimní zákoutí Hostýnských vrchů. Vytknout bychom mohli herecké
výkony protagonistů, kteří se někdy chovají nelogicky a nekonzistentně, ale to
je proto, že sú to puberťáci. Nemožeme po nich chtět zázraky, jak ve fotorománu
z Brava. Ale na druhé straně jsou to velmi zdatní komici a vtipnými
situacemi se to ve filmu jen hemží. To nic nemění na faktu, že režisér je
nejspíš opilec nebo na drogách.
Tak zítra poprvé na gympl. Poprvé mezi nové spolužáky.
Řvu z plných plic: "Konečně!"
A přitom tím samým hlasem: "Eště né!"
Buď silná Vlasto.
Buď silná, jak Xena!
Buď silná, jak gořalka. A budú z Tebe všeci opilí.
Tak jo, na slohovky sa těším, myslím, že nejaký ten potenciál tam je.
Dobrú.
S kobrú.