ČÁST I. - srpen

Deník Vlasty Polkovéj

1. srpna - Neděla jak malovaná
Dnešní příspěvek do deníku zapíšu jako mini-povídku, jako bych to sledovala všecko z povzdálí. Bude to tak lepší pro moje srdéčko. Sú drobnosti, které pak člověkovi nedajú celé noci spat.

Vlasta a Bejbe přeskákali blátivé koleje v cestě a mávli ostatním, kteří šli na opačnou stranu do Trnavy. Byla úplně černá temná noc, měsíc asi vůbec neplánoval vyjít nebo byl možná celý ponořený v novu. Cítili, jak jim křupe pod nohama kamení, z levé strany bublal potok. Byli dlouho zticha. Když míjeli krmeliště pro divočáky, promluvila Vlasta jako první:
"Chodí jich tu prý klidně 20 naraz." Poslední slova sykly do tmy jak zmijí jazyky.
"Hm."
"Nechtěla bych je..." Měla nastražené uši a její hlas se vpíjel do černé tmy jako rozlitá voda do kuchyňské utěrky.
"Pšššt."
Chrochtnutí, funění z neurčitého směru.
"Prasata, tyvole!" Zastavili se těsně u sebe a chytli se za ruku.
"Pojď, honem." šeptl Bejbe.

Nejdřív rychle šli, pak už běželi po hrubé makadamové cestě až kamení odlétávalo od podrážek čínských tenisek. Drtili si dlaně, ale vůbec si to neuvědomovali. Hlavně co nejrychleji pryč. Do tmy, jak do prázdna. Do černé hlubiny, ale přitom pořád rovně. Vlastu švihla přes obličej větev a ona si toho všimla jenom tak nějak mimochodem.
Adrenalín.
Asi.
Nejspíš.
Možná.

Cesta se z údolí zvedla do kopce. Zpomalili a na volném prostranství beze stromů už trochu rozeznávali obrys horizontu. To je jakžtakž uklidnilo. Tma byla ale pořád v převaze a tlačila na ně, aby šli těsně vedle sebe. Vlasta se spíš jenom tak kvůli prolomení udýchaného ticha zeptala:
"Nepoletíja za nama, že ne?"
"Vím já? Ty máš tatu myslivca."
"Tož on takové věci neřeší, když má u sebe flintu."
Vlasta si ve svojí hlavě, kde nebylo místo pro plné vyznění dramatických chvilek, na něco vzpomněla a hned to muselo do éteru:
"Ale tys dnes pil myslivca!" Pauza. Stromy ševelily svoje noční konverzace. "Sám jsi prase."
"Také máš ze mne takový strach, jak tam z tych dolů u krmelca, jo?"
"Eště větší, voe." Stiskl jí ruku.
Věděla, že se usmívá.
Chvílky ticha vystřídalo hlasité dýchání, protože táhlý kopec připomínal výstup do míst, kde už není kyslíku nazbyt. Čumulungma hadra.
"Ať už jsme doma, dnes je to peklo tady v té divočině. Cestú tam žaby, včil prasata. Dýchat už nemožu. Jebne mne."
"Nemel a poď, Vlastimilo. Furt ty tvoje žaby! Jednu chytím a hodím ti ju do výstřihu. Fakt už."
"To by sis mohl zkusit. Nenávidím ťa už enom proto, že na takové věci myslíš."
"Dáme eště v zastávce cígo, ne?"
"Tak jo."
Za ruku se drželi celou dobu až do chvíle, kdy zaparkovali, aby vytáhli z kapes cigarety a ty věci kolem. Nikdo to nijak nekomentoval.

8. srpna - neděla, cestovatelské stesky
Deníčku, ty božátko moje malučké, zostals doma a já sa tam túlám po jižních Čechách a po Šumavě, škrkám sirkama v Sušici, plavu si v ledové Otavě a lezu po ďůravých kameňoch ve Vydře. Snažila sem sa balit nalehko, ale ty přeca nejsi žádná zátěž. Ty jsi malučký uďuba! Neboj, všecko doženeme. Anóbrž nezahálela jsem! Trochu jsem si vyčistila hlavu od toho pazúra Bejbeho, co si se mnú hraje jak kočka s myšú (nebo já s ním? Tož jak je to?) a po večeroch sem sa dala psat knížku. Víš co, potom už třeba nebude čas, jak budu na střední. Dosť lidí mne straší, že tam bude moc učéní a já nevím, co si myslet. Někdo rád přeháňá, někdo je rád zajímavý a já zas nechcu byt úplně nepřipravená. Ale to je eště daleko, včil je důležitější můj nový román. Román s názvem Mrcús. Dobře, tak není to román, je to povídka. Ale román zní líp, říkajme tom radši román. Mezi sebú přeca žádné zkostnatělé pravidla nemáme. My si možem pojmenovat co chcem, jak chcem. Jsme svobodní. Téma Mrcús jsem si vybrala, protože mi po něm bylo smutno. A protože furt přemýšlám, kde sa to kocúřisko celé dně túlá. Poďme na to:

Mrcús

Jeden kopec, druhý kopec, potok a pár trnkových stromů a než se nadějeme, jsme v Podkopné Lhotě. Dědina jako každá druhá, nebýt toho, že v ní žije pan Mrcús. Říká se o něm, že je to lenoch a obezita, ale to se může zdát jenom na první letmý pohled. Mrcús sice nevyniká ve vytrvalosti a v tropení tělesných alotrií, ale jeho aktivity jsou i přesto pestré.

Představme si proto pana Mrcúsa trošku zevrubněji. Širokoúhlá kamera se sune po kopcovité krajině, na jejímž vzdáleném konci se začíná pohybovat malá černá tečka. Čím je blíž, tím jasněji rozpoznáváme obrys kočkovité šelmy macatých rozměrů a modročerný lesk pěstěné srsti. A tu se objevuje Mrcús v celé kráse. Oči tvaru jadérek z trnkových pecek žhnoucí zlatým okrem, pár zpupných uší a v jednom z nich drobná trhlina , jež dokládá divokou Mrcúsovu minulost. Čtyři packy dokonale synchronizované a nesoucí na sobě mohutný náklad měkce srstnatého těla zakončeného elegantním ocáskem ve tvaru otazníku.

Ptáte se, kdo jsem? Jsem Mrcús a toto je můj příběh:

Mrcúsúv deníček

Dospěl jsem k tomu, že můj život má tolik různých zvratů, podob a forem, že nejsem schopen si je všechny zapamatovat. Proto jsem se vkradl do chalupy a z Irčina pokoje jsem tajně vynesl tento sešitek v tvrdých deskách, který se stane sbírkou mých pamětí a myšlenek. Navíc je na něm vyobrazen čmelák a toho já mám rád.

Ze všeho nejdříve bych chtěl popsat, co se stalo v minulosti, když jsem byl ještě malé zvídavé koťacko. Objevil jsem se na dvoře u Knedlů a už jsem tam zůstal. Ráno se tam totiž objevovalo mléko s piškotem a za nocleh jsem nemusel nic platit. Vlastně jsem ani neměl peníze. Byl jsem takový kočičí žebrák bez zázemí, ale za to roztomilost sama, takže si mne všichni vcelku oblíbili a dostal jsem jméno Mrcús.

Zprvu jsem se seznámil s dvorkem a přilehlým hospodářským stavením, které obsahovalo slepice, ovce a králíky. Že by to byli moji kámoši říct nemůžu, ale snažím se je tolerovat. Dotváří místní venkovský kolorit. Tak jako já. Nechtěl jsem to tady původně rozmazávat, ale pardón, musím to zveřejnit: slepice jsou opravdové nány. Dennodenně pořád dokola poslouchat to jejich koko a když k nim někdy zajdu svačit zbytky, tak mě klovou do žeber. Tajně se mstím a říkám jejich kurníku Ústav. Nad kurníkem pod trámy je půda plná sena, kam si chodím válet šunky. Teď si mě prosím představte, jak si posunuju na čumáku kostěné brýle a pravím seriózně: Na půdě ústavu působím již několik let...Inu, humor je mi vlastní. Někdy slyším lidi z baráku říkat: "Ten náš Mrcús je ale komik!"

Širší okolí domu zaujímají zahrady, ploty, zahrádky, skleníky, les a množství dalšího materiálu. To všechno jsem postupně propátral a našel si mezi tím vším i svoje přátele.

Aby nedošlo k nějakým nejasnostem, nejsem na dvoře jediný z říše kočičích osobností. Žije tu ještě můj mladší brácha zvaný Piškot a mourovatá kočka Stříbrná, která sem přišla z neznáma a už se usadila natrvalo. Dlouho jsme jí nemohli s Piškotem přijít na chuť, odmítal jsem s ní snídat z jednoho nádobí, ale uběhlo pár let a nakonec jsme ji přijali mezi sebe. Má sice nevyjasněnou minulost, ale jinak je neškodná, velice líná a nehne se z baráku dál než po plot. To já a Piškot jsme úplně jiná liga.

Ale nebývalo tomu tak vždycky. I já jsem býval jako Stříbrná.

Smyci a pazgřivci

Z díry ve zdi kurníku u Garguláků se vysunuje chlupatý úzký čumák. Zbrkle se pohybuje ze strany na stranu, třese se napětím a zvědavě míří dál a dál z díry ven za obilím. Ze tmy za ním blýsknou malá očka a drobné packy s drápky, které manikúru neviděly ani z vlaku. Potkani takové věci prostě neřeší. Pilníčky jsou pro slečinky, jak řekl ve své talk show Otázky Václava Hlodavce sám Václav Hlodavec. Vraťme se ale ke kurníku, kde pan potkan právě zabořil čumák do misky s ovsem a nehledí nalevo napravo. To by ale měl, protože v přítmí za stromem zahalen rouškou tmy číhá hbitý Piškot. "Ještě si popojdi, chlapečku. Jen blíž, neboj," cedí neslyšně mezi zuby. A pak náhle ve zlomku vteřiny vyskakuje na potkana, zatíná drápy do jeho nemytého těla a láme jeho vaz. Potkan se ještě snaží situaci zachránit trapným blekotáním: "Šak já jsem to nesnědl!", ale vše marné.

Piškot sedí na krčičáku v zahrádce a olizuje si packu, na které ulpěla potkanova krev. Hlavou mu běží jen slova jako "delikatesa", "mňamózus" a "příště přidám trochu chilli". V ranním vydání plátku "Krysa a život" to reportéři určitě rozmáznou na půl strany...

Pole působnosti

Chytání myší je v dnešní moderní době spíš zábava pro znuděné hejsky, než boj o holý život. Ani já nejsem výjimkou. Na dvoře je přísun potravin pravidelný (s občasnými bonusy na hnoji u slépek), takže není třeba se zbytečně aktivizovat a honit vodu. Abych ale působil dojmem užitečného zvířete, předstírám občas lov na poli. Někdy na svém poli působnosti jenom strnule sedím a tvářím se zarputile, pak hodím bobek do rozhrabaného krčičáku a jdu dom. Jindy dělám dramatické pomalé pohyby a můj pohled je ostříží. Myši ale vídám zřídka, přenechávám jejich regulaci Piškotovi. Zatímco já se držím spíš na straně lesa, on chodívá směrem přes náměstí, přes potok a přes moje varování dokonce i přes cestu. Doopravdickou silnici s čilým automobilismem! Tomu, že z něho bude jednou placatá předložka před potkaním krbem, se jenom přidrzle posmívá a ukazuje mi nemravná gesta prostředním drápkem.

Nerad to přiznávám, ale Piškot je prostě veliký dobrodruh. Jeho teritorium je plné nebezpečí - divoký potok s ledovou vodou, silnice, auta, kola, množství drátěných plotů a blýskavá cédéčka povlávající ve větru na zahrádkách. Tolik adrenalinu, svodů a překvapení. Ach, jak je proti tomu všemu poklidný můj les a stráň. Pro názornost přikládám přehlednou mapku zhotovenou metodou pokus - dráp-omyl.

Kdybych měl rozepisovat všechno, co je kolem, nestačily by mi ani tři deníčky se čmelákem. Já mám ale důležitější věci k zaznamenání. Všechno začalo onoho sychravého dne, kdy cestou kolem Bořutů proběhl kocour původem z Dolanska. Říkali jsme mu u nás na dvoře Von Dolansko, protože jsme ho znali jenom od vidění a jméno nám nikdy neřekl. Teď komíhal podivně ocáskem a mrkotal záhadné slova, která mi utkvěla jako "soptu kekvákom". Než jsem se stačil vzpamatovat a probudit Piškota, se kterým jsme v klubíčku spali na cirkulárce, byl kočák pryč. Zůstal jen tajemný pocit tajného tajemství.

Domyslet a dopsat - nutné!


14. srpna - Sobotěnka

Tak jo, řekněme si to narovinu: Nemám moc ráda, když sa na našu bečku vetře nekdo mimo našu třídu. Protože prostě je to naša bečka, my jsme sa na ňu složili a pak přijde nejaká vyžírka...darmo plut. Ale pak je tu ta další věc. Já nemám, s kým tam jít! Nikdo z děcek ze Lhotky nejde - to víte: dovolené, nemoci, zarachy. Je to přes les, celkem v prdeli a jak já pak půjdu zpátky? Sama? Přes prasečí krmelec? Vedle potoka plného žab? Sorry bejbís, to vůbec...
Tak jo, idu zas s ogarama. Jakooo, su ráda, že je mám, ale potřebovala bych kámošku. Neco jak má sestřenka, abych jí mohla všecko říkat. A ne za cenu toho, že mám jak dojít na bečku nebo na diskotéku, poslúchat o tom, že mám zuby jak bobr (hrozně vtipné, když vůbec nevím, jak jim to vrátit, když nemajú žádné zřetelné tělesné vady, tak říkám kupříkladu: ty máš nasrané v hlavě, ale je to slabota, tímto si nejaké přední místo v partě nevydobudu).
Jako byt s ogarama je super, líbí sa mi jejich humor a že mne dycky zachráníja, když mne otravuje nejaký otrapa (mne totiž nikdy nikdo neotravuje). Ale nekdy je to zas úplně nahovno, protože majú právě ten svůj humor, který bodá jak zubatý rezavý nůž do masa, do pajšlu a do mozku.
To zní úplně logicky.
Tož úplně, Vlasti.

Chtěla bych sa enom svěřit, ale není takový člověk, kterém bych natolik věřila. Jako ono to není vůbec důležité ty moje myšlenky, ale vlastně je to úplně nejdůležitější. Sama tomu nerozumím, tak jak by mohl nekdo druhý?

Mám v duši hřebíky
Na dlaních mravence
A v srdci pavouky
co střídaj milence
Asi jsem naivní
holka ospalá
do duší nevidím
jsem trošku nezdravá.

Bude písnička Vlasto?
Si piš!
Si píšu!

A v takovém citovém rozpoložení mám jít za zábavou do černých lesů? Bože můj, co toto je za život? (Enom sa z toho neposer Vlastimilo) - to moje chápavé já mne také už pěkně sere.

Tento deník je asi omyl.

15. srpna - Nedělisko
Tento deník není vůbec žádný omyl, protože to, co teďka napíšu, sa mosí objevit na papíře. Zažila jsem za svých 15 let už dost různých divných věcí (připomeňme si banány na stromě u garáže, útěk z domu s ručním mixérem na jahody a v neposlední řadě nechtěné oběšení slépky při stavbě lanovky - tak daleko to opravdu zajít nemělo). Ale to, co sa stalo dnes...

Šli jsme z bečky pod střešňů - klasika, já a Bejbe, sami kolem Křiváků. Ostatní odjeli z bečky do Bečky. Do Bečky ve Slušovicách. Na disko. Tož trapas. Proč nejel Bejbe nevím, možná nemá peníze, možná mosí zítra brzo vstávat kvůlivá práci...nebo...možná...chtěl byt se mnú? Túte možnosť si těžko možu připustit, ale je pravda, že si spolu včil dosť povídáme a probíráme úplně zajímavé věci. Žádné stěžování na nudu a drby z dědiny. Ale nevím, su nejistá a asi to tak bude do konce mojeho života. To je můj osud.

Zpět k tématu: Byla krásná, teplá a hlavně jasná noc. Šli jsme a mluvili o muzice a o ženských. Stromy dělaly na cestě ostré stíny. A mezi týma stínama sa pár kroků před nama mihla kočka a utěkala směrem k Podkopce. A pak nás předběhla další a to už bylo trochu divné, ale ne zas moc. Když jsme došli k odbočce ke Křivákovej chalupě, uslyšeli jsme divné zvuky.

Říkala jsem potichu: "To je, jak kdyby nekdo týral kočku."
Bejbe: "Nebo sa enom mrcasíja."
(Všimněte si, jak závažné myšlenky mám já a na co myslí on). Na chvilku jsme zastavili a poslúchali zvuky ze tmy. Stodola byla krytá změtí stromů a jejich haluzí, ale bylo jasné, že zvláštní zvířecí jekot (nebo jak to nazvat) vychází z ní.
"Poď, idem sa tam podívat!"
Ach jo, byla ve mne úplně malá duša, ale ta duša byla navíc eště aj zvědavá...moc zvědavá. Překročili jsme potok a vyšli přes kopřivy a vysokú trávu hore ke stodole. Bejbe první a já za ním. Křivákova chalupa po pravé straně byla temná a zlověstně na nás hleděla dvojícú oken. Slyšela jsem (asi enom ve svojí hlavě), jak hlasem, který zněl, jak když vrže stará dřevěná dlážka, říká: "Šak enom běžte, podívajte sa, co sa tu děje po nocách, když vy chrápete teplučkých v duchnách."

Kvílivý zvuk byl silnější a zřetelnější. Mezi zeschlýma fošňama jsme nahlédli dovnitřku stodoly a překvapilo mne, že aj přes tmu tmúcí v ní rozeznávám nejaký vozík dvúkolák a na něm pohyb. Bejbe šáhl do kapse, ve které mu zarachotily klúče.
Zrazu ticho.
Zakryla sem si pusu (to dělávám, když sa bójím). Snáď přestalo aj fučat a v potoku sa zastavila všecka voda. Takové napětí bylo cítit ve vzduchu. Bejbe rožl malú batérku, co měl jako přívěšek na klúčoch. Paprsek světla přeťál místnosť a blýsklo na nás asi tak 50 párů očí. Šmarja, tolik koček? Kde sa tam proboha všecky vzaly? Píšu padesát párů, možná je to přehnané, vůbec nevím, kolik jich bylo, byla to vteřina, ale bylo jich moc. Hrozně moc.
Potom začal virvál. Všecky kočky začaly zdrhat a jedna přes druhú syčaly a prskaly. Shazovaly haraburdí na kamennú dlážku stodoly. Než jsme sa vzpamatovali, objevily sa aj venku a na stromě. Jedna mi skočila na záda a mám je do krvi rozškrábané, tajak ruku. Bejbe to schytal podobně. Už podruhé během měsíca jsme utěkali od Křiváků, jak kdyby nám za řiťama hořelo. Dnes bez držání za ruku...ale to bylo to poslední, na co jsem myslela (na to myslím až teď a červenám sa). Chtěla jsem byt v dědině. Hned a okamžitě a fofrem. Zasraný táhlý kopec, málem jsem tam zdechla...v půlce jsem zastavila a snažila sa popadnút dech. No jasně, moja legendární patnáctistovka za 16 minut mne v ten moment lištila po čuni a řekla vítězně: "Ha!" A křivákova chalupa sa do tmy bláznivě smíla svojím bláznivým skřípavým dřevěným smíchem.

Abych to nejak ukončila: došli jsme k nám před barák. Myslela jsem, že mne Bejbe chce doprovodit po šíleném zážitku, abych sa nebála eště víc, ale před branků sa zeptal, jestli nemáme doma nejaké jídlo, že má hlad jak prase. Začala sem sa z posledních sil smít a zašla navrch vyrabovat ledničku. Donesla jsem salám a sýr a rohlíky a peroxid vodíku. Trochu jsem mu poléla ruku a záda a pěkně to šumělo. Třeba nakonec nechytneme sněť ani kočičí mor ani žlútenku. Byly dvě hodiny v noci, když jsem zhasla lampu na nočním stolku. Spala jsem kupodivu okamžitě. Teď je před obědem a já píšu, abych si to trochu ujasnila v hlavě. Vím totiž, co jsme viděli. Četla jsem o tom. Víckrát...

16. srpna - pondělí, sms
Vlasta: Mluvils o te krivakove stodole s nekym?
Bejbe: Ne. Sam nevim, co jsme to tam videli...
Vlasta: Vypila sem dva lahvace jako...A skrabance na rukach mam viditelne a kurva bolestive.
Bejbe: Ja vim, ze sa to doopravdy stalo, ale nevim, jak se s tim mam srovnat.
Vlasta: Jasne, to mam podobne.
Bejbe: Cigo?
Vlasta: V 6 na Chovancaku?
Bejbe: Ok

Chovančák, 18:10 SELČ
Oddělení paranormálních aktivit FBI pro oblast Podkopné Lhoty a přilehlého okolí. Dnes jsem měla něco jako rande, ale spíš to bylo jenom takové divné setkání a hnusná navlhlá cigareta. Moc jsme nemluvili, já jsem se styděla a on ani nevím. Měla jsem zároveň radost, protože jsme byli sami a měli společné tajemství, ale zároveň se tím prolínala ta vajglová pachuť a tenisky promočené od deštěm nacucané trávy.

Závěr jednání Muldera a Scullyové: Prostě jsme v noci u Křiváků ve stodole viděli nějaké kočky a ty nás poškrábaly, no co. No nic. Ticho po pěšině.
Mulder je a bude občas podivín. Scullyová je nejistá.
Konec hlášení, Hjústne.
Už to mezi nama hústne.

Do dědiny jsme šli společně a rozdělili sa až u staré školky. On navrch, já důle. Zdar - zdar a konec. Žádné plány, žádné řešení, žádné závěry.
Pokaždé když idu kolem té školky, nahlédám do černých oken, lesti třeba neuvidím, jak to teď vypadá vevnitřku. Chodila sem sem (sem sem je opak od tam tam) jako předškoláček, potom babičce pro obědy, když sa školka přeměnila na učňák pro kuchaře a číšníky. Potom už bylo zamčeno. Šlus. Konec. Binec.
A dnes sa v přístavbě, kde dřív bývala jídelna a kuchyň, cosi mihlo. Postava za oknem, bledý ksicht na jednu vteřinu viditelný. Náhodný odraz? Opravdický člověk? Nebo moja fantazie? Už mi z toho jebe v hlavě. Hlídkovat tady nebudu, lesti někdo vyleze ven nebo ne. Na to tady máme jiné kapacity. Velkokapacitní kapacity. Půjdu normálka dom, pustím si Kelly Family a budu zpívat jak o dušu, to je dnes jediná rozumná aktivita. A budu umývat náčení - Jare třep sa! To totiž mosím, protože včera sem sa na to vykašlala.
Pořáď to mosím opakovat, ale chtěla bych kámošku, které bych to všecko řekla a která by sa neposmívala a řekla "budeme pátrat spolu". Tož kurňa, Scullyová, kde ťa mám??? Muldere, jak je to s tebú? Budeme sa dneska snažit byt veselí, mo? Aj když máme na krku takovú nesnesitelnú a nesmyslnú tíhu. Možná za to može počasí, které tady prolévá litry slz a já mám pak pocit, že mosím plakat s ním a když je nebe celé šedé a zaškňúřené, že sa mosím škňúřit také.
Znova opakuju milý deníčku: je nahovno byt klon mezi děckem a dospělým...všecko sa to ve mne plance a zamotává.

18. srpna - Zachraň si kožu(ch)
Deníku, deníku, proč jsi deník? Vždyť i růže zvána jinak, voněla by stejně. A já už nevím, co dělat, protože tamto...ne, nazveme to pravým jménem. Nazveme to tak, jak by to nazval Willy Shakespeare.
Kočičí sněm je totiž běžná věc popsaná v mnoha knížkách. Četla jsem o něm, že sa odehrával v opuštěných budovách, které stály bokem dědiny nebo úplně na samotě: staré mlýny, sušárny, stodoly, chalupy na pasekách. Desítky koček seděly v největší místnosti, vylezené na oknách, policách, studenej peci. A tancovaly. A rokovaly. Nikdo neví o čem, ale nekteří je čuli mluvit aj lidským hlasem. V jednéj dědině, možná že v Huslenkách, bylo místo zvané Ráj, kde sa takové kočičí sněmy konaly pravidelně. Vracál sa třeba nejaký chlap do Huslenek přes horu a na pasekách potkal kočku, která mu lidským hlasem řekla: "Matúšu, řekni vašém Mňau ať přijde na zábavu do Rau" A když to Matúš doma vykládál robě, tož jejich kočka hýp z pece důle, ven ze dveří a karé do Rája.

Co my možeme vědět? My jsme neslyšeli, že by neco pravily. Napřeď blýskly očiska, potom zaťaly drápy a potom už sa nedalo, než utěkat a zachránit si kožu. Doslova. A tím sa konečně dostávám k tom, proč jsem dnes začala psat. Kočičí sněm má totiž dohru. Mám poškrábané záda a ruky a trochu lýtko a vůbec sa to nehojí, spíš právě naopak. Mokvá to a hnisá - su z toho na nervy. Chcu sa jít třeba kúpat a nemožu s takú špatú na hrbě. Mám jít k dochtorce? Jako asi mi nic jiného nezbude. Ale co jí povím? Že jsem velice nasrala asi tak 50 koček? Jak jsem to já nešťastná enom dokázala? Že jsem přes suk nahlédala do cizí stodoly, a to je vytočilo k nepříčetnosti? Ježiši, já su tak vtipná. Až to bolí. A bolí to fest...
Bejbe sa neozývá, každý máme svoje džoby. Užívám prázdnin, chodím na hřiby. Tečka.
(nákres kočičího sněmu)

Mrcús luští záhadu Von Dolansko

Celý den a noc jsem přemýšlel o slovech Von Dolanska. Kdyby o slovech, o záhadné zvukové směsi, které bylo sotva rozumět. Nutně by potřeboval navštívit logopeda, protože je mu rozumět velké kulové. Velké chlupaté kulové. Snažil jsem se alespoň z útržků seskládat smysluplnou větu, vzkaz, slogan. Nešlo to. Ale verš mi šel:

Z toho, co zaslech jsem svými citlivými uchy,
byl jsem zcela tumpachový.

Nad ránem, když Piškot vyšel pevným krokem z pelechu ke kurníku číhat na první ranní potkany, zastavil jsem ho a řekl: "Mosíme sa dnes vydat na výpravu, Piškote. Navštívíme Von Dolanska a zjistíme, co na nás vyřvával." Mluvil jsem se vší vážností, kterou si situace vyžadovala. Odhodlaný podstoupit dokonce riziko přechodu přes asfaltku, silnici III.třídy číslo 4893. Postavit se výzvě a opustit bezpečí oploceného Knedlovic pozemku. Jako kočičí kralevic. Knedlovic kralevic. Kéž bych vlastnil meč a zbroj! Ale Piškot protočil oči a neubránil se úšklebku:
"Ty, posera roku, sa chceš kdesi vydávat? Sa z tebe už fakt dorvu, Mrcúsu."
Zavřel jsem oči a počítal do toho čísla, které umím. Do dvojky. Potom jsem s nekonečným klidem řekl: "Nežertuji, půjdeme zrovna. Když bude spat, obudíme ho. Když bude proti, donutíme ho. Když bude snídat, přidáme sa. Za informace položíme životy." Děl jsem s packou hrdě položenou na srdci, a to poslední motto jsem nemyslel vůbec vážně. Mám rád sebe a svůj jiskernatý černý kožíšek. Piškot už neprotestoval a mezi zuby proprskl: "Poď prosimťa."


Vyběhli jsme rosou nahoru na tomšovu louku, kolem plotů, kde po nás zpoza plotů štěkali naštvaní psi, dál lesem kolem praváků, bedel a holubinek až nad Mikulce. Protáhli jsme se dírou v plotě na dvůr a potom přes cestu k domku, kde žije Von Dolansko. Vylezli jsme po žebříku na půdu a tam v pelíšku umotaném z modrých tepláků ležel kocour a mrkal na nás jako by viděl duchy. "
Věděl jsem, že dolezete."
Zamňoukal drze namísto pozdravu a přimhouřil oči. Podívali jsem se na sebe s Piškotem a v našich pohledech bylo cítit pohrdání hluboké jak Hranická propast. Začal jsem hrát jeho hru.
"Co to mělo byt? To pořvávání za naším plotem?" zeptal jsem se přímo, "Vyklop to. A bez vytáček."
Von Dolansko se zvedl do sedu, nedbale si olizoval přední packu a mluvil k pacce namísto k nám:
"Je všeobecná kočičí pohotovost, nevšiml sis, ty ignorante?" Rozbušilo se mi srdce, a to jsem ani nevěděl, co to vlastně znamená. "Piškote, tys mu to neřekl?" pokračoval kocour, aniž by se podíval naším směrem. Piškot seděl vedle mě, díval se do prázdna a neříkal nic. Byl jsem doslova šokovaný. "Hm, nedivím se ti. Jsi celý den venku, už ti to asi přišlo samozřejmé, že to každý ví. Ale já jsem dostal od Mery Tery rozkaz, abych oběhl všechny kočky, i dorostence a koťata. Evidentně je to vážné."
Von Dolansko nechal doznít svoje slova, aby udělal drama, blýskl očima směrem k nám a po krátké pauze pokračoval opět s pohledem ukotveným na svých drápcích,
"A evidentně to některé vůbec nezajímá." Nebyl jsem schopen vypravit ze sebe slovo. Něco se děje a já nic nevím! Proč mne sem Piškot bral? Proč mi to prostě neřekl doma na dvoře? Nechal mě riskovat život a zdraví! Co se to tady se mnou hraje za hru?

Von Dolansko si přestal olizovat končetiny a konečně se podíval přímo na nás: "V sobotu večer je ve stodole u Křiváků velký kočičí sněm. Celá Trnava a Lhotka tam bude mít zástupce všech dvorů. Účast je povinná a omluveny budou jen skutečně vážné důvody. Všechno ostatní se dozvíte na místě." Na malý okamžik se zamyslel a pak dodal, "Piškot tě tam dovede a řekne, co a jak. Už tam byl. Několikrát."
Oči mi lezly z důlků a nevěřil jsem tomu, co jsem právě slyšel. Sněm? Jaký sněm zas? Piškot už tam byl? Piškot jo a já ne? Já, starší Piškotův brácha? U svatého Mňauna, jaktože o ničem nevím? Z víru otázek mne vytrhnul lidský hlas ze dvora:

"Čičí!" volala paní domu na Von Dolanska, "kde jsi Pupí? Ná čičí, Pupíčku, snídaňka!"
Piškot i já jsme zároveň vyprskli smíchy. A kocour se šlechtickými manýry, kterému jsme celou dobu říkali šlechtickým titulem Von Dolansko byl rázem úplně obyčejným rozkošňoučkatým Pupíčkem, který si nás měřil vražedným pohledem. Když procházel kolem nás k žebříku, prskl pod vousky: "Tss, trapáci. Opovažte se ceknout." Odběhl ke své snídani a my jsme měli s Piškotem dost času válet se smíchy. Nakonec jsme vyhlédli ven, jestli je vzduch čistý a přeběhli cestu zpět na naši stranu potoka.

V lese krytí stínem jsme listím stoupali nahoru do kopce a já jsem se Piškota zeptal: "Proč?"
Piškot si chvilku rozmýšlel odpověď a potom začal: "Trénink. Chápeš, ne?" Nechápal jsem, ale byl jsem zticha, protože Piškot se rozmluvil, a to není zase tak časté. "Celú dobu jsem chodil na sněmy sám, protože mne zajímalo, co sa kolem děje. Mluvily o tom ostatní kočky, tak sem sa býl podívat. Nic závažného sa neřešilo, neboj. Ale udělal jsem si kontakty, semtam nejaký ten vztah na jednu noc, víš jak. No a pak přišla všeobecná pohotovost. Tobě jsem neříkal nic, myslel jsem, že ty sa ze dvora stejně nikdy nehneš. Existuje určité procento koček, které sú chované doma a nikdy neopustíja svůj revír. Třeba kocúr Wolf hen od Hanulíků. Takové kočky na sněmy nechodíja. A do této skupinky jsem počítal aj tebe Mrcúsu. Nikdy nešels dál než po plot." Měl pravdu. Vystačil jsem si s tím, co bylo doma. Dobrodružství tam pro mne tryskalo z každé škvírky a za každým rohem čekalo překvapení. Tak jsem to dosud vnímal a okolní svět pranic mne nelákal. Teď mi Piškot otevřel oči a cesty. Kočky nejsú takoví solitéři, za které jsem je považoval. Udržujú jakés-takés přátelství a zakládajú spolky. Piškot mne chytře nechal vybičovat v sobě zvědavost a smysl pro zodpovědnost, abych sám trval na návštěvě Pupíčka, abych sám chtěl vylézt ze své pohodlím překypující ulity. Je chytrý a já ho mám rád. Celou cestu zpět jsme si povídali o cestě na sněm a já jsem se těšil, až v sobotu podlezeme pod plotem a vyběhneme navrch na stráň. Usínal jsem plný dojmů, ale spokojený.

19. srpna - Hříchy
Byla jsem u doktorky, mám antibiotika a mastičku. Měla otázky a já jsem jí řekla, že jsme vytahovali kočkám pijáky a ony nás za to poškrábaly. Dívala sa na mne velice skepticky a já sa jí nedivím. Byla jsem přesvědčivá jak Zlata Adamovská v Hříchoch pro pátera Knoxe.

A nyní již máme všechny indície.
Kéž by.

Namaluju sa, udělám si trvalú, obleču ligotavé šaty a falešně zazpívám šanson.
Potom sa všecko vyřeší.
Samo. Zlata to tak dělá a funguje to.

20. srpna - Hryzba
Je právě 3:18 a já sedím na posteli a nespím. Nespím proto, že mi v pokoji škrábe nebo hryže myš a já nevím, kde přesně je. A je to strašně nahlas, jak kdyby byla přímo pod mojím zhlavcem. Šak eště není podzim, tož nevím, co sa tu opesluje...Vlastně už je tak trochu podzim, už je po Kateřině. Je po tobě Kačeno! Jsi mrtvej muž. Mrtvá roba.

Ráno nastražím pasť s ořechem. /nákres/

21. srpna - sobota, překvapivá SMS a překvapivé všecko
Bejbe: Zdar kamo, nechces sa stavit navrch na myslivecku chatu?
Vlasta: Cus. A co tam je?
Bejbe: Kamosi tu slavija narozky, potrebuju ti neco rect a ukazat. Dojed jakoze nahodne na kole, ja na tebe mavnu a dojdes na pivo.
Vlasta: Aha, no ja tam ale asi nikoho neznam...
Bejbe: Mne znas
Vlasta: Nj, ale na kolo kaslu, to bych nemohla vubec dychat, to nevyslapu :-)) Zas bych byla cervena jak psi sulin.
Bejbe: :-D Zadne vymluvy, Vlastimilo. Roztocim ti tu pivo, tak pohni.
Vlasta: Tak ja pujdu normalne pesky, jakoze su na prochazce se psem, ale bez psa.
Bejbe: No sak jo. Je to nalehave. Makaj, ti rikam! :-)

Udělajme si malé shrnutí:
Bejbe mne pozval na bečku (která nebyla jeho). Měla jsem jít jakože náhodně kolem, tak jsem šla. Nejnáhodněji jak jenom to umím jsem šla na autobus a přijela navrch na točnu, jakože chcu stihnút západ slunka nad Kašavú, kdyby sa nekdo ptal. Inspiruje mne to totiž k psaní textů a písniček - haha, jaký trapný kec.

Před chatú sedělo a postávalo asi tak 20 lidí a kdosi byl aj vevnitřku. Nekteré jsem znala od vidění, většinu vůbec né. Byly tam hrozně pěkné cérky, nejvyšší level přitažlivosti, chodící dokonalenky, kterým nikdo neodolá. Leda blázen. A v tom na mne Bejbe mávne a říká:
"Počky pro neco zajdu."
Čekám a stojím v manžestrákoch a obřím svetru po kolena (promiňte, ale v noci bude zima, chudery moje ledviny, já žádné maso odhalovat nehodlám. Ve svém věku tak dospělý a uvědomělý názor - tleskám Vám slečno Vlastimilo!) Připadala jsem si trapně, červená jsem byla až za ušima a celé mi to přišlo jako největší kreténství mojeho ambiciózního života. Za chvilku vyšel Bejbe z chaty, v každé ruce pivo a pod pažú složku s papírama. "Poďme do muzikantskej búdy, potřebujeme na to klid."
Su v nebi? Já myslím, že stoprocentně ano! Nebe existuje v okolí zastávky Moravan.
"Mám tady mapu," pokračoval Bejbe, "vlastně jsem jich vytiskl víc, abysme do nich mohli čmrkat."
Vytáhl asi pět listů a na každém z nich kus terénu v základní mapě z mapy.cz.
"Zkúšal sem najít nejakú súvislosť mezi kočkama a Křivákovú chalupú." Řekl Bejbe a mi spadla čelist. Není mu to jedno! Myslela na to stejně jako já. Panebože! A přinesl mapy! To je jak kdyby právě řekl: "Pojď , Vlasti, najdeme spolu zakopaný poklad - mám mapu!" Moje myšlenky sa mžikohbitě přeorientovaly ze "su tady za největší trapku, která dolezá" na "řešíme s Mulderem záhady, vy nuly!". Moje srdce dobrodruha zajásalo , objímalo celý svět a točilo sa ve víru tanca.
"Uka," řekla jsem s profesionálním klidem (ha ha).
"Vidíš tady tu cestu? Láme sa směrem k Chovančáku. Tady. Na tom rozcestí nad vaším barákem. A hle, vypadá úplně jak kočičí ucho." Bejbe obtáhl černú fixků cípek cesty a pokračoval:
"Pokud majú byt uši dvě, tak druhé bude mět vrchol nekde tady u Kamenného mostka. V tom místě, jak potok od rybníka kříží cestu." Další červená tečka v mapě a mne napadlo:
"Jo, tam pokaždé nejvíc fučí, láme sa tam větr. To mi říkala aj Alena Pitalová, jak sme spolu šly kdysi pěšky do Trnavy."
"Přesně a další bod by mohlo byt Korýtko, které je předělem mezi uchem kočky a její škraňú." Další čára do mapy.
"Nejsu si jistý bodem, který ucho zakončí navrchu na hlavě. Je to v lesy mezi stromama, moc si to tam neuvědomuju, jak to tam vypadá."
"Zítra tam zajdu." Řekla jsem automaticky, bez toho, že bych věděla, jakým způsobem sa zorientuju podle dosť obecné mapy v takovém porostu.
"Ne-e, mosíme tam jít oba. Jeden člověk je málo na takové odměřování. Zatím to nakreslím čárkovaně pro přehlednost. Ať sa v tom lepší vyznáme."
"Chodívám tam na hřiby, přemýšlám, ve kterých místoch to može byt."
"Zatím nevíme, jaký bod hledáme. Može to byt strom, skalka nebo zas třeba křížení lesních chodníků."
Otočila jsem mapu směrem k sobě a naraz mi docvaklo, že jedna vrstevnica vykresluje k ušiskám kočičí hlavu.
"Hle, toť tá vrstevnica!" ukázala jsem na mapu, kde sa vlnila drobunká šedá linka.
"Přesně, Vlasti, 470 nadmořských metrů spojených do linky plus mínus dokončí obrys kočičí hlavy. Tadyma podél Trnavy. Zhruba od Rozcestí k Lipkám a zpátky ke Křivákom cestů kole Vrtnej věže." Bejbe sa na mne podíval a mlčky s malým úsměvem přes rty pokyvoval hlavú, na znamení, že je nám to včil obúm dvúm jasné. Přikúsla sem si horníma zubama spodní ret a přimhúřila oči. Odhalili jsme záhadu. Jsme spolupracovníci. Spolupachatelé! Byl to lepší pocit než dostat plato kinder vajec. Bylo to, jak kdyby sa člověk zamiloval. Což sa možná aj stalo, když si to tak zpětně uvědomuju.
Ale víte, jak je to s Mulderem a Scullyovú v tomto směru? Ano, přesně tak. Nijak.

Ťukli jsme si krýglama, upili pivska a otřeli si předloktím pěnové fúsa. Jako spojenci.
"Tož to je ovšem masakr! Kočky sa tam slézajú, protože ten samotný kopec je jedna veličajzná kočka. Včil si připadám, jak při otvírání egyptských hrobek v Údolí králů, ty vole."
"To jo," přimhúříl Bejbe oči nad úsměvem "ale radši potichu," Bejbe mrkl očima směrem k chatě, kde ostatní poklidně konverzovali a z repráků Kurt zpíval, že on teda neví.
"Všecko korunuje nejvyšší vrchol Chovančák. V mapě nazvaný Skalky. Akorát teda v životě jsem neslyšel nikoho říkat tam Skalky. Ten název si kdosi vycucál z prdele."
"Také sem to nikdy nečula." Přikývla jsem.
"Je to kocúrův čumák. Místo bodu sa dá nakresit malý trojúhelník a iluze je dokonalá."
"Spící kočka," řekla jsem, "a možná z letecké sa budú dat vypátrat aj její oči!"
"Možná, ale to už by bylo až podivně konkrétní, nemyslíš?" zeptal sa pochybovačně Bejbe.
"Asi jo, ale mezi nama, když naznačím kočce tlamu, tak ten obrys jalovcovej lúky potom vypadá jak jazyk, kterým sa kočka oblizuje." Čmárala jsem do mapy, aby sa čárama potvrdily moje slova.
"Vlasto, prosimťa daj sem to pivo a už to nechlámaj, už máš nejak podezřele moc fantazie. Obrys jalovcovéj lúky je umělý a nedávno tam eště vůbec nebyl." On mne umí elegantně poslat do příslušných mezí, to zas jo. A mám tolik fantazie, to bys čuměl Bejbe! A jak v té mojí fantazii dokonca sám figuruješ! Ale nebudu to tady moc rozmazávat, dnes bádáme. Nefantazírujeme. Používáme jen tvrdá data. Matematiku a exaktní vědy. I když po dnešku bude těžké nechat představivost odpočívat, ta sa bude drat sama ven. A zlobit. A pokúšat.
"Nekažte mi to agente Muldere, plís. Mám svoje vyšetřovací metody." Usmívala sem sa roztomile ironicky. Nebo neco v tom smyslu.
"To není žádná metoda, vole, ale výmysly chorého cérčího mozku." Posměch, to já poznám.
"Pakošu." To jsem mu to panečku nandala. To si za rámeček ogara nedá!

Od chaty sa obrátilo našim směrem pár ksichtů a kdosi z davu békl: "Poďte chlastat, vy lhotské bídy! " a kdosi další: "S účéním sa možete jít hodit rybám." Následoval hromadný smích.
"Vyser si oko, Paklúču!" řekl Bejbe tak, aby ho všeci slyšeli a já sem sa zas styděla, že su na místě, kde nemám, co pohledávat. Že su na zakázaném území. Nezvaný host. Řekla jsem Bejbemu, že už půjdu. Dopila jsem v rychlosti pivo, které mi pak půl cesty dom žblůňalo v břuše. Dal mi s sebú složku s mapama, že mám eště popřemýšlat. Ale rozumně. Vtipálek. Je prostě boží. Určitě si z něho pak všeci dělali kvůli mne prdel. Znám místní přidrzlý lid. Neva. Přes to sa přenesu a dokážu s tím žit.

Šla sem dom zkratků kole chat. Neznám lepší místo pro přemýšlání. Naučná stezka. Ta nás naučí! Ta nás naučí, zač je teho lokeť.


22. srpna - Myš vracá úder
Myš vracá úder - už snědla tři ořechy a past zatím nesklapla. Navíc mi tu nechává malé černé hovna, které vypadajú jak kmín (ale není to kmín!). Už to tu začíná byt aj cítit. Nebo su přecitlivělá. Nebo nevím.

23. srpna - O myšách a liďoch
Myšince na peřině - tomu se říká válka. Už slyším tu myš, jak mi telefonuje: "Poslal jsem vám polštáře."
A já: "Díky"
A myš: "Ládo se stalo!"
Už zcela bez soucitu jedu s našima do obchodu a kromě smrtonosných pastí kupuju aj jed. Řekla si o to, ludra jedna škaredá.
Paní v Kašavě v průmyslové prodejně mi řekla, že ta deratizace, co právě držím v ruce, je tak účinná, že zdechnú aj myši od počítačů. Tak to nevím lesti mám riskovat. Určitě to riskovat budu.

Doplnění: V noci to klaplo. Je po myši! Vítězství!!! (nákres)

Ráno jsem měla sms od Bejbeho:
Zdar Vlasto, ráno sem sa obudil a na perine lezal mrtvy ptak bez hlavy. Ty bys poznala aj presne ten druh, ja si myslim, ze je to sykorka. Dojdi vecer do zastavky na cigo. Je to extremne dulezite.

Odepsala jsem mu, že do zastávky tentokrát ne, protože páteční cígo s partyjú při cestě z Moravanu (bacha jako: 2:00 v noci) napráskala súsedka naší mamce ráno v obchodě - o takové zážitky já zájem nemám. To jen tak pro ilustraci. Jaký výkonný kamerový systém tu hlídkuje. To je tím, že žiju v samotném centru. Zlaté paseky!
Raz jsem nastupovala ve Zlíně u divadla a říkám řidičovi: "Podkopka - centrum." A chlap, který šel za mnú, prej: "Klečůvka - náměstí."
Jaký humor.

Máme scuka na kopci na rozcestí.

Apropó (vím, že sa to píše jinak, ale chcu zachovat svůj jedinečný styl), kdysi sa v Podkoce v obchodě říkalo, že u Polků sa cosi moselo stat, protože matka ve 4 hodiny ráno létala po venku v noční košuli za mladú Vlastú a řvala: "Já ťa zabiju!" A mladá zas: "Ty kurvo!" A tak nastřídačku, do toho štěkal pes a skřékali ranní ptáci. A nyní odhalím, co sa tehdy stalo doopravdy.
Když byl náš Míša odrostlejší štěně, naučil sa chodit ven na záchod. Ale že nebyl eště úplně dospělý, chodívál aj v noci nebo velice brzo nad ránem. Raz jsme sa na jeho kňučání obudily s mamkú obě dvě a že bylo léto, krásné teplé ráno kole 4 hodiny, vyšly jsme před barák nahlédnút na dědinu. Míša vyleťél na lúku, kde zavětřil malého tečkovaného kolúška, který sa došél ze stráně napást na našu zahradu. Nic lepšího milého Míšu nenapadlo, než že srnečku uloví a donese nám ju vítězoslavně na oběd. Začál ju pronásledovat a štěkál, jak kdyby nás vykrádali. Vyběhly jsme mezi divú zvěř, že psa chytíme a kolúcha pustíme brankú do hájemství lesního. Na nohách enom šneky, na sobě noční košule a poďme! Rosa nám moc nepomáhala, dvakrát sem sebú lištila o zem. Míša létál jak šus a srnečka hopkala a uskakovala, tak jsme samozřejmě nebyly potichu. Řvala jsem Necháš toho, ty ludro? Počkaj, ty kurvo jedna, až já ťa chytím. Mamka sebú také švihla a její "Já ťa zabiju" moseli čut až na Kopnéj. Po tomto krátkém komickém výstupu, sa kolúchovi podařilo proskočit ďúrú v plotě a byl zachráněný. Pes dělal jakoby sa nic nestalo a šel dom, protože ho už ozýbaly packy. Nám v mokrých košulách zelených od trávy také nebylo nejpohodlněji, tož sme sa vrátily do baráku, přesléct sa do suchého.

No a ráno v obchodě sa vykládalo, jak mne naši maměnka chtěli zabíjat.

Žádný kolúch, žádný pes. Pouze čistá fakta. Pravda odhalená na dřeň. Na jahodovú dřeň z mražáku z Jednoty. A tento příběh je pravda, vyprávěl mi ho totiž T. Taxis Taylor.

24. srpna - Bezhlavý dar od srdce
Bejbe přišel podle domluvy na rozcestí do cípu kočičího ucha a přinesl mi v igelitovém sáčku torzo sýkory koňadry. Vyškubané péří kole krku zlepené krvjú. Znáte větší důkaz lásky? Vzala jsem ho a doma vyhodila na hnůj. Znáte větší důkaz lásky?
Jo a vykládal mi, že mrtvé drobné zvířectvo našli v baráku aj další lidi.
Tož nevím, co na to mám řéct.

27. srpna - Teoryja
Myslela jsem si, že už jsem viděla všecko, ale ta Křivákova stodola mi stejně pořád nedá pokoja. Pořáď sa mi to vracá, ten pocit, ten strach a vlhký smrad štrbáku. Nejhorší je, že po tomto zážitku, si začínám dávat dohromady střípky, které vedú jedině k jediném závěru. Tajný spolek, který ovládá a řídí dění v dědině a jejím okolí. Dobře, pořáď su eště ochotná přijmút teoryju o tajném spolku (dobré slovo: teoryja). Ale o tajném spolku LIDÍ, a ne probohaživého KOČEK! Když jsem to napsala na papír, tak to vyznívá eště šílenějc, než když sem na to enom myslela. To si možu psat do svojeho smyšleného románu, ale neděje sa to doopravdy, že ne? Nebo jo? Dokázaly by kočky zorganizovat všecky ty podivnosti, co jsem za toto léto zažila? Zapálit svíčku? Vytvořit iluzi bosorky? Nebo způsobit divné dunivé zvuky z kopca nad Šufanama? To mi hlava nebere. Jak? Čím? Drápkem?
Další věc je, že sem ten kočičí útok z hlubin šopy nezažila sama, byl u toho aj Bejbe. Toto je už velice silné kafé (řekla bych dvojitý turek bez cukru, bez mléka, nahoře bez, černý bez) a nejak nevím, jak o tom navenek mluvit. A možu vůbec? S kým? S psychiatrem leda.
Su si naprosto jistá, že tam byl náš Mrcús. Raz za čas ho vidívám, jak sa táhne hore stráňú, proplétá sa jak puma v březině mezi stromama, za šáším a potom zmizne za horizontem. Aj na lúce navrchu sem ho kdysi potkala a říkám: "Mrcúsku, co ty tady děláš?" a on sa na mne podívál, přimhúříl svoje veličajzné žluté očiska a mňúkl. Úplně jsem v tom zvuku slyšela to jeho nedbalé: "Nic, co bych tady tak mohl dělat, simťa? Su tady náhodně. Přeca." Mrckovu povahu jsem už vlastně popsala ve svém nedokončeném románu. Měla byt beletrie a nakonec je to nejspíš literatura faktu.
Ale zpátky k případu. Je v tom totiž namočená celá dědina. Vlastně ne jedna, ale dvě, protože ke Křivákom chodily kočky aj z Trnavy. To zas vím od taty, viděl ty kočky mockrát, když šél na posed. Zdá sa mi, že každý barák strážíja kočky, aj ty opuštěné.
Počky, počky, takže opuštěné kočky strážíja opuštěné baráky? A žerů co, nočky?
Šak nažrat sa možú u súsedú - viz náš dvůr a kolik cizí hávědě sa tam nekdy slézá.
Děkuji za vysvětlení kolegyně.
Není zač, drahá. A ty nočky sú tam kvůli rýmu (nemám rýmu), sakrblé?
Jo, sú.
A co jako?
Nic, nicko.
Co ale majú v plánu? Nebo spíš, co je jejich cílem? A kdo svolává kočky do stodoly u Křiváků? Jak víja, kdy sa tam majú sejít? Je ta jejich činnosť dobrá nebo zlá? Takových otázek se objevuje asi tak milión a já vprostředku nich, jak zrnéčko maku - malá, nepatrná a úplně ztracená.

Noční kočka = nočka

Mosím dopsat do románu Mrcús další kapitolky, ve kterých ušije Mrcúsek kamizolky.
Roztomilé. Slovíčka, slovíčka, to by ti šlo, ale skutky utkly.
Skuteky utekly?
Skutek utek.

29. srpna - Gympl sa blíží. Strach obchází stavení.
Jsme tady asi všeci moc trapní nebo bych chtěla, aby můj život byl film - nahuštěná akce v několika minutách. Ale takový můj život není. Čas sa strašně vleče, mám špatnú náladu, je mi úzko a smutno a bolí mne na hrudi. Je před búřkú a ve vzduchu smrdí elektrika.

Celé to horké krásné léto, jak kdyby mne objímalo a svíralo čím dál víc, silněj a silněj, že sotva dýchám. Snažím sa odhalovat tajemství, pořád po nečem pátrám a spřádám teorie, ale včil už končím, nemám na to sílu ani chuť. Akorát teda myší je pořáď plný barák a nejhůř to nese mamka. Jak to řéct kulantně? Má k myšám silný negativní vztah. Použiju přirovnání: Je to jak kdyby mi nekdo dal do pokoja žaby a chtěl, abych mezi něma spala. Toto není život. To sa nedá. Ať si tajemství zostane tajemné, ale já už chcu mět klid. Řeknu našim, co sa nám stalo u křivákovej stodoly. Třeba neco poradíja...třeba sem sa jich měla zoptat zrovna a nedělat tady hrdinku. Malá cérečka Scullyová sa snaží vyřešit celosvětové záhady a přitom padá do blata na hubu a nikde nic. Třeba je to všecko enom moja rozdováděná představivosť a nemá to žádný jiný hlubší smysl...
Navíc po neděli začíná škola. Škola ve Zlíně - chjo. Držte mi palce. Ano, přesně vy, kteří čtete tento tajný deník, který je určený k tomu, aby si ho nikdo nikdy za žádných okolností nepřečetl. Su tak slabá a všecko je nahovno.

V autobusu jsme seděli na posledním sedadle.
Ono se to nezdá, ale někdy je tam tma.
Nějaký chlap si sedl, řekl: co tak zvadle?
Už ani nevím, proč jsem tehdy lhala.

Nebe křižovaly blesky barvy tmy
A časem se blížila stanice konečná
Jedna stará ženská, ten chlápek a pak my
Byl obsah autobusu, lůza nebezpečná

Řekl jsi něco, co nás moc pobavilo
Černé kočky měly štěstí
Potom jsme mlčeli a to mě uklidnilo
Bylo to jako sladká rána pěstí
Z bílého prachu, co sedl na boty
Za málo prachů jeli jsme já a ty
Jeli jsme domů.

31. srpna - absolutně poslední deň prázdnin
Prázdniny za nama...a letos je to fakt jak z filmu. Akorát by mne zajímalo, jak dlúhý ten náš film bude. Zda-li jsme blízko rozuzlení nebo nás čeká ještě druhý a možná i třetí díl. Jak se hrdinové popasují s nastalými událostmi, kam je jejich příběh zavede? Koho rozdělí a koho spojí?
Jsme snad svědky vzniku Lhotské trilogie?
- Soumrak nad Kopnú
- Lesk a bída lhotských pasek
- Tajemství ve Vlčí húře
Zatím je zde rozhodně hodně napětí, veliká dávka solidní nejistoty, mrazivé tajemství z minulosti, běžné nadpřirozené výjevy z valašských hor, prúdy slivovice a troška krvi... Dosud nám zde chybí ta veliká osudová love story a vražda. Ale na té vraždě netrvám, protože je tu přeca už ten bejbeho pták. Hahaháá, neeeee! Chtěla jsem zachovat seriózní zhodnocení letošních prázdnin, ale su puberťák jak noha, tak sa tady chlámu. Nakonec vlastně netrvám ani na té lovestory.
Pochvalu od tvůrců bezesporu zaslouží exteriéry a kulisy, křivolaké přírodní scenérie i intimní zákoutí Hostýnských vrchů. Vytknout bychom mohli herecké výkony protagonistů, kteří se někdy chovají nelogicky a nekonzistentně, ale to je proto, že sú to puberťáci. Nemožeme po nich chtět zázraky, jak ve fotorománu z Brava. Ale na druhé straně jsou to velmi zdatní komici a vtipnými situacemi se to ve filmu jen hemží. To nic nemění na faktu, že režisér je nejspíš opilec nebo na drogách.
Tak zítra poprvé na gympl. Poprvé mezi nové spolužáky.
Řvu z plných plic: "Konečně!"
A přitom tím samým hlasem: "Eště né!"
Buď silná Vlasto.
Buď silná, jak Xena!
Buď silná, jak gořalka. A budú z Tebe všeci opilí.
Tak jo, na slohovky sa těším, myslím, že nejaký ten potenciál tam je.
Dobrú.
S kobrú.

Irena V. Knedlová © 2017
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky