ČÁST I. - prosinec

Deník Vlasty Polkovéj

5.prosinca - Mik Miku Mik...
...Miku Mikuláš! Přišel aj letos. A bylo to ve znamení "ste poslední chalupa". Takže Mikuláš s kulatýma červenýma lícama, úplně bez fúsú (které prý nechal u Kúsků na plotě) a čerti, kterým jejich kostým umyje až solvína (a to kdoví jestli), si poposedali kolem stolu, kde jedli a pili a smíli sa mikuláškým historkám, co dnes po dědině zažili. Načež nám vysypali všecko, co jim zbylo v košíku do velikého lavoru. Bylo tam tak 10 kilo bonbónů, namúdušu! Možná míň, ale měla jsem radost. Když potom šli důle schodištěm, obchýtali stěny, aby jim pomohly udržat rovnováhu a od té doby na nich máme krásné uhlové čmúhance. To každú hospodyňku 14 dní před Vánocama uvede do stavu bezmezné euforie.

7. prosinca - Započíná pečéní
Letos jsme neměli žádné ořechy. Nejspíš na jaře zmrzly květy, a tak nebyla ani jedna zelená kulička, ani deci ořechovky, ani ň. A proto mi zadala mamka závažný úkol. Zjistila v dědině, že tetka Mikulcová ořechy má z loňska a že si k ní mám zitra pro ně jít...Ať je na rohlíčky, do tlapek a marokánků. Chvílu sem přemýšlela, že bych oželela rohlíčky a tlapky, ale co bez marokánků? Co to je probohaživého za Vánoce bez marokánků? Navíc našich speciálních marokánků bez hnusného kandovaného ovoce. Samé ořechy a měkké pojivo, lízlé čokoládů...Slinním enom, když o tom píšu. Takže zitra mezi 4 a 5 odpoledne mi držte palce.

Tetka Mikulcová je totiž hrozně drsná a mám z ní tak nejak strach. Nebo spíš respekt. Nebo možná nevím, co přesně si mám o ní myslet. Řve na nás, když sa s děckama vracáme z Trnavy, ať zavřem huby a pakujem dom. Vadí jí snáď úplně všecko. Vadíja jí lidi. Je skoro furt zamračená a samotářská. Chodí po dědině a trochu kulhá na jednu nohu. Všecky bez rozdílu věku, pohlaví a společenského postavení posílá automaticky do řiti. Úplný opak jejího veselého ukecaného Lojze. Mamka sice říká, že tetka, kdy može tak pomože, že akorát néni moc do partyje. A že aspoň neklebetí, jak jiní tady. No tož uvidíme zitra.
A navíc, a na to nezapomínajme, nikdo už 14 dní neviděl strýca Lojzu venku. Prý je nemocný, vykládá sa. Ale když jsme s děckama našli ty střeva pod dědinů...Mosím to eště dál domýšlat? Prý deň předtím Martin viděl tetku s rukama od krvi chodit s nožem kolem baráku. A prý - toto ale berte fakt s rezervú - prý v jejich popelnici, kterú měli nachystanú pro popeláře na vývoz, byla zakrvácaná chlapská košula. Nemyslím si, že by případný vrah vyhodil košulu od krvi do popelnice, aby si ju každý, kdo ide okolo, mohl prohlédnút. V Londýně třeba jo, v Praze možná také, ale v Podkopce? Fakt si to myslíte? Detektivka je zábavná, když je v televizi nebo knížce, ale ne, když sa děje vedle u súsedú a vy mosíte chodit do pitomej školy a ani nemáte čas na pořádné vyšetřování a výslechy. Když o tom tak uvažuju, mám velikú příležitost vymámit z tetky nejaké informace. Ale budu tak nervní, že sa beztak nezoptám na nic. Radši poslúchám, než mluvím. Nemohla bych byt bulvární novinář, stydím sa ptat na osobní věci. Radši čekám, co mi kdo sám vyslepičí. No nebude to vůbec lehké, ale co je lehké? Lehké je peříčko z mojeho zhlavca, které sa ďúrečkú v růžové sypkovině právě klube ven a bude sa třepotat na nočním stolku, jak moja rozrušená mladistvá dušička.

Napit, vučurat a spat.

A žádné čmáranice už. Ani v hlavě ani po papíře.

Zitřek rozhodne.

Lesti sa eště uvidíme...
Kuš, Vlastimilo!

15. prosinca - Su zpátky
(Nebudeme si nic nalhávat, předešlých asi šestnáct tisíc stránek jsem vytrhla a skovala a zatím budeme předstírat, že navazuju na sedmý prosinec. A já navazuju.) Pořádně zaškrkat, ať to nejde přečíst hlavně!

Ořechy mám. Je napečená asi půlka cukrového. Byla jsem na dárky, dělám výzdobu a užívám si atmosféru. Hraju na flétnu koledy. Pokaždé tak dlúho dokuď po mne nekdo nehodí papuču, abych už toho pišťání nechala, že je to, jak když kočku táháš za ocas a že sa to nehodí v adventu takové mizerné produkce. Všeci sú prý z práce napočúvání hňupin, tož že aspoň doma može byt klid. Prosadit kulturu v malé obci, natož u nás doma, je těžší, než si myslíte. O avantgardní tvorbě nemluvě. Nebo jako mluvě, ale stejně vás nikdo nepočúvá.

Mám v sobě veliký adrenalín nebo co. Myšlenkama su pořád mimo. Martina ve škole to poznala a myslí si, že mám galána. Ale to já nemám. Kdeby! V tomto ohledu je můj život nuda nuda, šeď šeď. Jak je zima, tak sa ani s nikým nepotkávám. Kromě cest busem do školy a zpátky. A to sú díla náhody. Moje vztahy sú čistě platonické, založené na sledování Johnyho Deppa v Jump Street 21 a poslechu obskurní hudby.

Ale mám jiné věci.
To sem ale nepatří. Asi.
Zatím.

23. prosinec - Ozdobíme hrob
Všeci teď čekáme na příchod malého buclatého Ježíška, ale přitom sa klidně može stat, že v adventní době před Vánocama nekdo umře. Nepřeju takové starosti nikom, protože když mi umře někdo blízký, koho jsem měla moc ráda, tak mne to bolí víc než zánět nosních dutin a zlomený prst. Bolí mne hrudník a nemožu dýchat a slzy tečú samy, jak kdyby v očách někdo prokopl hráz. A nejde to zastavit, mosí sa to celé odplakat, odbolet. A može sa stat, že to ani nakonec celé neodbolí. Že sa ta bolest zakuklí a vyleze zrovna v momentu, kdy sa máte hrozně dobře a chtěli byste, aby u toho vašeho štěstí byli všeci. Aj ti, co už tam byt nemožú.
Ale to si člověk nevybírá. To sa prostě stane. Včil sa to právě stalo v Trnavě (nevím přesně, kdo byl ten strýc), ale pohřeb byl dnes.
A protože tragikomedie je moje druhé jméno, tak jsme zrovna vezli stromeček a výzdobu a svíčky na náš hrob a když jsme vystúpili, zjistili jsme, že máme úplně všecko kromě stromečku, který zostal opřený u garáže. Mamka nasadila odhodlaný výraz, že to otočí dom a stihneme ho donést na Macháčkovo, eště než smutečním průvod vyrazí s truhlú z kostela ven. Odjela a já jsem šla čekat k hrobu. Mamka parkovala a nebožtíka zrovna vynášali ze dveří kostela. Viděla jsem z vrchu, jak sa zařadila se stromkem na konec průvodu. Naneštěstí (to je velice přiléhavé krásné slovo) měla nebožtíkova rodina hrob hneď vedle brány a tak sa to začalo štosovat a vznikla zácpa a kolona. V ní mamka se stromkem a k tom všeckém hrál slušovský funusband smuteční pochod. Střídavě sa mi chtělo plakat, protože nad hrobem stál ogara, kterého znám a který zrovna pochovával svojeho dědu a bylo mi ho líto. Hneď vzápětí sem sa ale smíla naší mamce se stromkem v ruce, jak si snaží prorazit nenápadně cestu. Navíc byly na pohřbu dvě malé děti, které se začátkem hudby začaly tančit. Dívala sem sa na to, jak na film v 3D kině. Kdybych měla k dispozici aj ty záběry zblízka a tiché rozhovory z davu, tak bych za to dostala Oscara jak Forman. Trvalo to 40 minut (byl by to krátkometrážní snímek, na celovečerák si eště počkáme), potom sa napětí davu uvolnilo a pohřební hosté sa rozprchli po hřbitově, aby zapálili svíčky na hroboch svojich blízkých. Lesti šli potom na hostinu nebo dom, to už nevím. To už možeme enom domýšlat, jaké byly osudy filmových postav. My jsme nazdobili stromek, zapálili našim dědákom, strýcom a tetě svíčky, popřáli jim krásné Vánoce (ať už to má smysl, jaký chce) a šli dom. Dodělat poslední cukrové a zapit vánoční přípravy vaječným koňakem.

24.prosinec - Vánoce
Dnes sa zhmotní všecko to, co mám nejradši v jednom dni: Kyselica na oběd, kapr a zemákový salát na večeřu, pomeranče v neomezeném množství a ti, které mám nejradši najezení a spokojení ležíja kolem stromečku u Popelky. Mám ráda dárky, ale kapr je kapr. Pro kúsek kapra šla bych světa kraj...

Dostala jsem nový sešit na písničky. Je perfektní, s vymakanýma linkama a odtrhávacíma listama, které už majú předdíravěné dírky (jsi fakt dobrá Vlasti, z tebe něco bude - předdíravěné dírky!), aby šly jednoduše založit do šanonu. Su nadšená a už tvořím a píšu. Snáď tím neutrpí moja deníková tvorba. Ale ne, budu sa snažit. Už je tady mnoho důležitého, s tím sa nedá enom tak skoncovat.

25.prosinca - Zevl
Nejmasivnější zevlování v dějinách gaučové historie.

26. prosinca - Štěpán
Umyla jsem je!! Umylaaaa! Na Štěpána néni pána a všeci chlapi sa mosíja řádsky poumývat a mět sněh nacpaný až v trenýrkách, aby si to pořádně užili. A samozřejmě také proto, aby byli v dalším roce zdraví a silní. Věřte mi, kdyby nešlo o zdraví, tak to nedělám. Ach jo, já su zas chodící humor.

Další tradiční záležitost je štěpánská zábava. Na které jsem zatím nikdy nebyla (nechme čagan viset!), ale pár roků zpátky tam byli naši a nás hlídala babička. Dostala jsem pod stromeček krásné jemné růžové pyžámko, ve kterém jsem seděla v křesle a dívala sa na televizu. A co čert nechtěl, nad křeslo zasahovala jedna z haluzí stromečku, na které visely mimo jiné aj čokoládové figurky. Přičemž a anóbrž jedna figurka nepozorovaně spadla do křesla a já láp na ňu! Když jsem pak vstala a šla do kuchyně pro pití, slyším za sebú babičku, jak s nehraným úlekem volá:
"Vlasto, ty sas posrala!"
Můj úlek byl také nehraný, protože jsem si myslela, že když už sa člověk posere, tak o tom aspoň tak nejak vzdáleně ví. Byla to čokoláda, nebojte. A tímto bych ukončila štěpánský zápis, protože už příliš zabíhám do temných historek z mého podsvětí.

Ale mosím sa pochválit, že moc pěkně komunikuji se svým čtenářem. S Vlastú žijící v budoucnosti. S Vlastú ve stříbrném skafandru. S Vlastú, která kvůlivá vlastní nejistotě, bude nejspíš pořáď stejně nemožná a trapná a nepohne sa z místa. Nebo sa z toho nakonec vyhrabe a bude to dáma, lvice salónů a ozdoba společnosti. Ale nechcu ju přeceňovat.

28. prosinca - Hrajeme žolíka o peníze
Sú chvíle v životě lidském, kdy celým svojím bytím propadne duša hazardu a na stole leží hromada peněz, která može byt v jeden moment vaša nebo také nekoho úplně jiného. Já sem dneska prohrála v žolíkovi úplně všecko a kdyby to šlo, tak prohraju aj svoju šprndu a plťky (o to ale nikdo nemá zájem). Ve svojem hracím hrnečku sú už enom dluhopise a naštěstí hrajeme o padesátníky a v rámci rodiny, tak mi snád´ exekutor na dvérca nezaklepká. Slyšela jsem ťukání? Jménem vymahačů dluhů otevřete? Už to nastává...Jsem znemožněna. Tak aspoň ten svěží textík přidám:

Karbanica

Došly mi sedmičky,
ale bez postupky je to na pytel.
Každý má žolíka,
ke mne žádný nepřišel.
A když už je žolík,
tak postupka furt nikde.
Snáď sa to zlomí,
už mám poslední peníze.

Vyhazuju piky, piky, piky
a hlavně svoje srdce...takže díky.

O lásce zpívá Dyk a Klus,
ale dluhy a karty, to je hnus
O tom zpívám enom já
O tom sa jináč nezpívá
To bývá večer ve zprávách
Tak si dáme žolíka
Za chvilku rozdávám.
Za chvilku rozdáááváááám.

Vyhazuju piky, piky, piky
a hlavně svoje srdce...takže díky.

Karbanica je nová Metallica. Tu sice nemám ráda, kromě písničky Nothing Else Matters, ale to enom proto, že jsem na ňu tančila s Martinem a to bylo pěkné. Ale Martin je starý...je mu tak 25 aspoň, to je úplně za zenitem. Nevěřím mu nos mezi očima. A je to poloviční šampón mám pocit.

31. prosinca - Silvestr
Je Silvestr a já sedím doma, nikdo nic nepořádá. Na kulturáku slavíja fotbalisti, na myslivecké chatě ani nevím kdo. To je jedno, v televizi je humor a filmy a navíc háčkuju čepicu. Já sa nudit neumím, ti říkám. Ale nekde bych zašla za děckama...za trnavjankama praštěnýma. Jako nemám ráda ty jejich odjezdy do Sudu, ale ráda s něma kalím na domácí půdě. Je mi to líto, nekdy su na ně protivná, protože já si představuju věci úplně jináč než třeba ony a když není po mojem, tak propadám do depresí, jak mne nikdo nechápe. A jako vím, že nekdy úplně zbytečně, protože to, co mi přišlo včera hrozně důležité, je dneska na úrovni absolutního nezájmu. Ten můj myšlenkový vývoj je nekdy hrozně rychlý, ale ta dětská hravost a celkové trapáctví sa mne nechcú pustit ani za boha. Nekdy to moc hrotím, já vím. Nekdy chcu, aby všeci viděli to, co vidím já. To by bylo skvělé! Jo? Ne, to by bylo úplně nejhorší! Sledujete? Jak sa sama se sebú neumím domluvit? Ale kdo z nás má vlastně pravdu? A hraje sa tady v tomto odvětví na nejakú pravdu? Jako puberťák mám občas právo byt depresivní, nespokojená a cítit sa osamělá, nasraná a nejistá. Ale když sa z toho pak vyhrabu, tak bych si nejradši naliskala. Jednu držkovou tady pro Vlastu prosím, aby sa vzpamatovala! Mám úplně všecko, co potřebuju (akorát tu nejlepší kámošku ne, tu si zatím mosím dělat sama - slečnu psychložku). Nejsme v Beverly Hills 90210, Vlastí. A proč by né? Adresa je podobná: Podkopná Lhota 763 18 a točil sa tu nejeden slavný film. Valašský Hollywood. Holý úd. Už konečně pusťte Donu k maturitě!
Tož pěkný konec roku všeckým a eště lepší ten rok nový.

1. ledna - Nový rok
Konec zvonec (nebo spíš začátek zvoneček - ale to není rým, ani libozvuk - takže sorry, škrkám!), srdéčko mi vyskakuje z hrudníčku, usmívám sa jak pitomec a to všecko kvůli včerejším/dnešním "nudném" Silvestru. Byla jsem sice doma, ale na půlnoc jsme vyběhli do centra Podkopné Lhoty, na náměstí před magistrát a připíjali si obecním šampaňským (ne opravdickým, podle chuti to byl možná aj jabčák, ale jak víte, vincko mi nič nehovorí). A stójím tam mezi súsedama, přejeme si a naraz vidím ogary z horního konca v zastávce a Peťa řve: "Strýcuuu, tetooo! Vyserte sa na bublinky, poďte na štamprlu! Vlasto, ty si tam také, ty vole! Poooď!" Mamka hneď pohotově okomentovala: "Oni ti říkajú vole, jo?" Tak jí pravím: "Mami, oni si myslíja, že su ogara. Smějú sa mi, že su jediný chlap ze Lhotky, kerý chodí na babský hajzl." Tak sme sa obě zasmíly a já jsem šla do zastávky "za lepším", protože za a) bublinky byly naprostý propadák sezóny, za b) byl tam Bejbe a možná za c) měla jsem radost a trochu jsem byla aj pyšná, že mne zvú mezi sebe, protože jiné cérky tam nebyly. Byla jsem sama jediná. Královna planety a přilehlého vesmíru.
A když sa pak náměstí vyprázdnilo a chlapci už sa chtěli vrátit, tak jsme s Bejbem stáli pořáď u zastávky a čemsi jsme sa hrozně smíli a nešlo přestat. Tekly mi od smíchu slzy a bolely mne škraně. Přitom jakýsi vtip, který už dnes asi není ani vtipný. Pak mi řekl: "Tak zdarec a šťastný nový rok." A dal mi pusu. No. Právě. Ne, nemyslím enom takové to rychlé líbnutí s mlasknutím. Bylo to krásné, dlúhé líbání okořeněné tím, že jsem od něho nic podobného nečekala. Blesk z čistého nebe. Zásah přímo na komoru. Náhlý výpadek elektrické energie. Řádění živlů. Měli jsme oba studený nos a chutnalo to jak slivovica. Jak jinak, že? Krajová specialita - polibky s chutí trnek.
Pak sa ozvalo z cesty: "Necháš ju, ty vole? Poď uuuž, khuurvaaa!" Búchla petarda. Kokoti fakt. A tak jsme šli dom. A fofrem.
Je to perfektní Nový rok, su spokojená a idu ven do hory, abych jí to všecko vypověděla a nechala si větrem romanticky zčechrat vlasy.
Su Vlastimila, je mi šestnáct roků a žiju v Podkopné Lhotě.