ČÁST I. - listopad

Deník Vlasty Polkovéj

3. listopadu
Diskotéky na Moravaně sú nekdy úplně boží a jindy úplný propadák. Včera právě nastala ta druhá varianta. Úplně promarněných 25 korun za vstup. Tragická zima, málo lidí a ti, co tam došli, nemluvili o ničem jiném enom o rally, o motoru, o výkonu a všeckých tych olejem a benzínem načuchlých kokotinách. Ze mne si dělali nepěkně prdel, když jsem sa snažila zapojit a byt trochu vtipná (že já si nedám pokoj, humore), takže jsem byla pak akorát nasraná a smutná a prostě bylo všecko špatně. DJ to zabalil po jednom setu. Nebyl nikdo, s kým bych mohla probrat ty obyčejné (neobyčejné) věci. Asi ani nemosím psat, že Bejbe tam nebyl. Myslím, že mne má stejně rád. Tak nějak obyčejně, žádná dramatická love story. Jako kámoš. Mám ho také ráda. Moc. Ale nebudu nic říkat. Takové věci nikdy nahlas neříkám.
Odešla jsem brzo. Mosela jsem, protože si tam pustili na videu porno. Fakt, normálně natvrdo porno. V hospodě. Chápeš to? Já ne a ani nikdy nepochopím. Stihla jsem autobus z točny dolů do dědiny, ale předtím jsem ještě u jednoho (mimochodem hrozně hnusného a vodnatého) piva (pěnu na něm udělali asi švrlákem pod barem) napsala písničku k tématu. Slyším v hlavě, jak to má znět, ale lesti to nekdy dokážu zahrát, netuším. Nevím, neznám, nemám a dajte mi všeci pokoj...

Byla to chyba, neměls odejít, byla to chyba.
Sama, sama teď sedím a jsem tu sama.
Z cigarety kouř a víno na stole
Zvednuté židle, skoro jak ve škole.
A je tu zima, nejde topení, je tu zima.
Byla to chyba, neměls odejít, byla to chyba.
Sama, sama teď sedím a jsem tu sama.
Prázdný plakáty, co nemají kam zvát,
V předsíni kabáty a nikdo nejsme akorát.
Byla to chyba, neměls odejít, byla to chyba.
Sama, sama teď sedím a jsem tu sama.
Opuštěný bar a za ním barman stárne
Noc ztratila už tvar a je to všecko marné
Je tu zima, kdo spraví topení, když je tu zima?

Byla to chyba...

12. listopadu - řekni to písní, ať ví to všichni hlísti.
Nevím, co na to řéct. Enom ty verše. Och, to moje plácání v citečkoch a nejistotách.

Za cérkama ve Zlíně a cesta dom

Na paty sa mi lepí město jak těsto
Né, nic mi néni. "Zostaň tu přes noc!"
Odmítám, ale přemýšlám o tom
Cesta je dlúhá. Tak hlavně proto.

Chtěla sem ti eště cosi řéct, ale bylo tam moc lidí, zdálo sa to nemožné.

Zabývám sa myšlenkama. Do dědiny jedu sama.
Mám sa stavit za chlapama? Dat si eště jedno?
Zas mne chytá túlavá...

Zlín, to je Zlín - všady samé světla,
Mezi dědinama tma
a za ňú eště jedna.

Nemosím mět strach, šak nekdo se mnú půjde.
Z rozcestí do Lhotky, je to enom kúsek.
Zabývám sa myšlenkama. Do dědiny jedu sama.
Mám sa stavit za chlapama? Dat si eště jedno?
Zas mne chytá túlavá...

Zlín, to je Zlín - všady samé světla,
Mezi dědinama tma
a za ňú eště jedna.

20. listopadu - uf, uf
Na úvod předesílám, že tento zápis bude jeden z nejnechutnějších, jaký jsem zatím napsala. Ale kuřátka moje, takový ten venkovský život prostě je, tady sa nehraje v rukavičkách a za zvuku valčíku. Tady bojuješ o nahatý život a jednú nohú už ťapkáš po dlážce v pekle a místo hudby poprdkává dýzlový motor zrezlého Zetoru (dýzl jakože nafta, chápeš). Jeden deň možeš obdivovat přírodní nádhery propichované paprskama západajícího slunka a druhý deň sa brodíš po kolena v hnoji nebo chytáš do misky krév z piclého prasata. Ve stráni ťa přes prdel mrskne jalovec a to ti říkám, ty fialové prlivé dírky v koži si za rámeček nedáš. Já bych si je tam teda dala, ale enom proto, že chcu umělecky šokovat a připomínat tu drsnější tvář maměnky přírody. A navíc: Všecko, co je v rámečku, je umění. Aj prdel. A dírky. A vysoký jalovec. Vysoký jako jáá. Katané!
Uměleckého šokování jsem si užila v pátek při cestě z Trnavy z rožku. Drž sa deníčku, začínáme.
První mrazíky přišly s listopadem ruku v ruce jak Bolek s Lolkem. Nic hrozného ani báječného v tom nebylo. Šli jsme s děckama pálit haluze do lesa nad Zdeňovým barákem v Trnavě. Taková brigádka spojená s mladistvým bujarým veselím a konzumací svařáku. Zdeňova mamka nasmažila koblihy a tím si získala veškeré moje sympatie. Vatra byla až do nebes a atmosféra jak blázen, takže sa to protáhlo až do tmy. To není moc divné, tma je včil už tak v 5 hodin. Do Lhotky jsme šli pěšky asi v 5 liďoch, nadšení z dobře vykonané práce a s líčkama červenýma jak poslední podzimní jabka. Já a Bejbe jsme ostatní trochu předběhli, protože jsme řešili tradičně naše Akta X a trojica za nama sa víc a víc opožďovala, protože si eště nalévala jakúsi nefaň gořalku z mirabelí. Ble. Patok. Bude sa jim grcat eště po neděli.
Došli jsme do zatáčky u kamenného mostka a Bejbe říká:
"Poď vystrašíme, ty tři ohony." Zaváhala jsem a zeptala sa:
"Cože? A jak jako?" Bejbe to věděl a okamžitě mne zasvětil.
"Vlezeme si do rákosí a půjdeme podél potoka a až budú v naší úrovni, tož zlomíme haluzu. Chápeš, to je znejistí a jak sa ze zvědavosti zastavíja, tak zaječíš jak potrefená, jo? Sa poserú strachy! Ale mosíš udělat ten svůj nejlepší skřek, jak když jsme jako malí řvali do tych velikých kanálových trubek nad potokem, jo?"
Usmíval sa, a to sa mi líbilo. Tak jsme vlézli do rákosa a proplétli sa skoro až k potoku, abysme nešli moc blízko cestě. Bejbe okamžitě našel suchú haluzu dokonalé velikosti. Jak kdyby tam na něho už čekala nachystaná přesně pro túte příležitosť. Nekdy mi nad takovýma malýma náhodama zostává rozum stát. A trvá dlúho, než sa zasej roztočí do běžných provozních otáček.
Chvilku jsme šli, chvilku poslúchali a potom chvilku čekali, než uslyšíme Marťu, Romana a Zdeňu na cestě. Békali jak trúbjé. Pochybovala sem, lesti vůbec učujú nejaké praskání lámanéj haluze. Byla jsem pod vlivem adreanlínu a těšila jsem sa na našu šú (jakože "show").
"Eště trochu popojdem. Blíž k nim. Honem!" Zavelel Bejbe potichu.

Udělala jsem dva kroky a noha mi zajela do čehosi měkkého. Hneď potom cosi puklo. Ten smrad bych přirovnala k zhnilém masu spojeném s trávicími žaludečními šťávami lehce doplněném hovny. Nemosela sem sa ani moc přemáhat k hysterickému jekotu, přišlo to samo a přirozeně. Stejně jako marný pokus vytáhnút nohu ze slizké jamy, protože sa mi cosi omotalo kolem nohavice. Včil zpětně bych chtěla vidět výrazy, které sa objevily na ksichtoch ogarů na cestě. Po úvodním hrůzokřiku jsem začala mluvit sprostě. Použila sem všecky legendární vulgarity, které sa pod Kopnú s oblibú používajú již po celé generace. Vystrašený Bejbe pohotově vytáhl mobil a svítil na mne, moju nohu a "TO" - Bylo dlúhé, mazlavé a fialové. A bylo to střevo! A v jamě pod rákosím byli evidentně jeho další střevoví kolegové a vnitřnosťoví kámoši.
"Do piče, to je smrad, kurva. Stávaj, vole, ať sa v tom nevyváleš celá. Do psí řitě, co to je?"

Snažila sem sa vstat a už mi to aj celkem šlo. Už mi bylo jasné, kde je kritické území a kde bezpečná půda. Posunula sem sa a vyvlékla nohu ze střevového zajetí. Nadráplo mne to. Žaludek sa mi zahúpál a cítila sem, že začnu blut. Všecky příznaky k tom směřovaly. Okolní puch tom vůbec nepomáhal. Bejbe volal na ogary, ať dojdú za nama. Nebudu přepisovat rozhovory, které sa tam odehrály, protože můj deníček snese dosť, ale tolik sprostoty zas ne-e. První byly samozřejmě narážky na to, co děláme sami zalezení v rákosí, bez toho by to nešlo, to mosí byt. Ale byla tá naša hnusomluva včera oprávněná. Jak chcete slovně zhodnotit nohu omotanú střevem, která smrdí jak cigánova bolavá noha?
"Něco vám tady snad nevoní, milejdy Polková?" Udržala sem sa a nakonec neblula. Ale možná by mi bylo líp, kdybych to udělala. Takto jsem měla v krku podivný pocit, že to može přijít kdykoliv.
Kdybych nebyla pode Lhotků, tak si myslím, že su oběť nejaké skryté kamery, zvráceného televizního humoru nebo že točíme amatérský film, jehož scénář spočívá v improvizaci a herci nesmíja vědět o tom, že hrajú.
Všeci sme stáli nad jamú plnú vnitřností a kdovíčeho a zas padaly návrhy. Že to bude z nejakého divočáka, srnca nebo ovce. A prý, lesti to može byt lidské. A že bysme možná měli zavolat policajty. A potom, že radši teda ne, protože jsme všeci pili, a to by bylo první, co by cajty zajímalo a na co bysme nakonec dojeli. Nebylo jednoduché vymyslet neco na místě, tlačil nás čas, bylo chladno a větrno. Rákosí kolem uší šustilo, šeptalo a našeptávalo. Posměšně na nás ukazovalo křivýma béžovýma listama a klátilo sa ve větru. Rákosí totiž vědělo svoje. Rákosí pokaždé ví svoje a z dálky šumí tisícem tichučkých hlásků, ale zblízka je zticha. Rákosí není ani dobrý sluha ani dobrý pán. A do jamy dnes spadla ta, co ju nekopala. Och ty naše přísloví.
Už mi mrzly prsty a začínalo mi byt pomály jedno, do čeho jsem sa to dnes večer namočila, chtěla jsem byt doma. Utéct odporně nepříjemné situaci do tepla, umyt sa, zababúlat sa do deky a spat. Dom je to kúsíček, tož sa zeberem a idem, ne ogaři? Tady toho už stejně moc nevymyslíme. A cigaretu si rozhodně nedám, doma by to poznali.
Rozhodli jsme sa, že si všecko zatím necháme pro sebe. Maximálně pobavíme kámoše ráno v autobusu do školy, ale oficální cesty necháme zavřené na petlicu. Už je z toho taková pěkná tradica. Tutlání. Není nad pořádné skupinové potutláníčko. Vášnivě tutlali a jestli neumřeli, tak tutlají dodnes. Až mne nekdy najdú v Egyptě v hrobce nacpané po střechu zlatem, bude na mojem sarkofágu napsané obrázkovým písmem Tutlánchámon. Tutlánchámonka, když už. Zkráceně Tutla. Teta Tutla. U tety Tutly se natuty vše ututlá.

Přišla sem dóm a první reakce byla: "Ty možeš malé tchoře učit smrdět." Ano, dnes večer sem získala titul DrTV - Doktorka Tchořích Věd. Věda o smradu a jeho vlivu na okolí. Nevím, lesti sa to děje celosvětově nebo sú tady ty drobné životní peripetie moja specialita. Nebo je to specialita Podkopné Lhoty? Može za to kraj? Lidi? Zvěř? Strašidla? Ťápu zemákovicu...je toho na mne moc. Mosela sem doma vysvětlovat, to zas bylo. Ach jo.

26.listopadu
Bejbe na mne sere jak na placatý kameň a žádné záhady se mnú neřeší. Su na to celé zasej sama. Asi o tom řeknu Martině nebo nekom nezávislém, kdo nežije ve Lhotce a kdo má trochu odstup. Nesmím byt hrrk, protože bych mohla všecko pokazit. Napřeď chcu mět jistotu, kdo je důvěryhodná osoba. Kdo sa mi nebude smít, když mu řeknu svoje kriminální a hororové teorie. Kdo sa mi nebude smít, když mu řeknu, kdo sa mi líbí. To asi neřeknu nikdy nikom...Enom tobě Dendo!
Sleduješ, jaké jsem ti dala láskyplné jméno? Deníček Denda, to zní jakože aj dost frajersky.

Mimochodem, Zuzana založila školní deníček našeho pochybného dámského spolku. Ten je ale zcela veřejný a pro účely humoru určený. Neboj, ty ohrožený nejsi. Ale vědět bys to měl, že přispívám aj do jiného deníčku než do tebe. Má to byt vtipné, ale moje příspěvky moc vtipné nejsú. Ve Zlíně ve škole su prostě trapná. V Podkopce si připadám svobodněj. Aj když su tu nekdy osamělá. Nekdy nerozumím nikom. Ani tým lumpom ogarom. A nekdy zas jo, nekdy zas rozumím úplně všeckým a všeckém. To je jak na húpačce. Šak víš, Dendo. Tobě já bych necigánila.

28. listopadu - pátek disko
Dámská jízda. Bez komentáře. Ale dobré jako. Tančím jak Travolta.