ČÁST I. - říjen

Deník Vlasty Polkovéj

1. říjen - Dávám svůj um všanc
Román Mrcús putuje do ruk mamce, která ho ohodnotí, zkritizuje a řekne mi, lesti sa mám psaní věnovat dál nebo radši psat enom pro sebe do šuplíku nebo do tajného holčičího deníčku. Božíčku!
Su napjatá jak guma v trenýrkách a oblévá mne trémistický pot. Tréma v trenýrkách stojí na startu. Připravit. Pozor! Teď!
Vlasti, dýchaj zhluboka.
A zas to tak nedramatizuj.

2.října - Můj čas je pouhopouhé prozatím
Nemá čas. A moje napětí už dosahuje nejvyššího stupňa. Nebo vlastně né...Enom trochu. Sú vteřiny, kdy si na toho Mrcúsa ani nevzpomenu. A ty vteřiny sú tak dvě denně. Možná tři, když třeba...ale nic.

3.října - Konec nadějí
Ona si to asi nikdy nepřečte. Dnes jsem umyla nádobí, vanu v kúpelce a vysála obyvák. Upékla sem aj bábovku (to ale proto, že su mlsoň). Ale mamka dojela až večer ze služebky a usnula u televize. Ach jo. Ať chodí z práce normálně ve tři a nikde nejezdí. Dycky mám o ňu strach. Stejně, jak když ide tata na posed a je mínus patnáct. Jim možná přijde, že je mi to jedno, ale mi to jedno rozhodně néni. Jim také néni jedno, když chodím sama na disko. Ale nenadělám nic.
Děckama nazatopíš a staří nehoříja.

5. října - Už!
Hurá, přečetla si to. Hrozně moc sa smíla a říkala, že su praštěná. A asi byla aj trochu dojatá. Takže si myslím, že ten román je prostě hrozně dobrý. Nabídnu ho do školního časopisu. Nabídnu ho do nakladatelství Albatros. A do Ameriky a do Asie. Ale nejdřív ho dám přečíst ve třídě. První Martině. Ta mi řekne, jestli to má filmový potenciál, protože Martina je ve filmu jako doma. Pak ostatním cérkám a nakonec El Chaarovi, který o sobě tvrdí, že je básník, tak by mohl přidat trochu konstruktivní kritiky. Adam El Chaar je rozhodně básník. Prokletý básník, protože ve škole nosí proklatě fialové plyšové papuče s kytičkama, které bych sa nebála dat pod stromeček našim babičkám. Drsná imič. To sa cení. Já zas nosím furt tričko a rifle. A svetr po tatovi. To je zas moja imič "vkusně a levně.

A vlastně eště jednu věc mi mamka řekla. Prý ty kočky schovaly poklad na stejné místo, jak já a Barča. Byla jsem trochu rozpačitá, protože žádnú Barču neznám, ale když sa posléze mamka rozvykládala o tom, jak jsme chodívali dělat dřevo do Potůčků a hráli jsme si (já a brácha) s děckama Štefkovýma z chaty, začaly sa mi nekteré vzpomínky vracat. Vybavila jsem si nezaměnitelný odér chaty, která je celú zimu zavřená jak konzerva a rozdýchá sa enom od dubna do září. Natáhne do sebe čerstvý vzduch plný lučních a lesních vonných silic a ožije. Potom sa čas naklóní, přijde strýc podzimek, všeci zas odjedú a je půl roku zarýglované, utěsněné, zatuchlé, strnulé. Včil je štefkova chata opuštěná úplně. Nejezdí tam nikdo snáď ani v létě. Aspoň sem tam v poslední době nikoho neviděla.
Schovala jsem si sama pro sebe poklad, tož chápete to? A podvědomě jsem na to stejné místo zavedla svoje románové kočky, aby tam také schovaly svůj poklad. Kdyby sa to stalo ve filmu, klepu si na čelo. Taková věc sa prostě mosí stat, to nejde vymyslet. Co vlastně asi dělá Barča? Kolik jí je? Byla o nejaký ten rok starší. Bude jí 17 možná 18 roků. To eště zjistím.

6.října - Hořekování (zas ta stará písnička)
Ať už je pátek, nebo mne z tych zajebaných písemek jebne. Kvadratické kokotiny, vzorce trapné jak moje prsní dvorce. Kleju jak pohan. Místo učéní chodím ňúrat do skříní po látkách, protože mám momentálně neodbytné nutkání začat šit. Momentálně půjdu dělat cokoliv, enom abych sa vyhnula počítání kravin.
Živote, ty zrůdo!
Vlasto, ty dramatičko!

To si ovšem zaslouží naléhavou báseň:

Matika jest mého hrobu motyka

Již letí přímka přímo do bodu,
aby mi zatla típec hned v úvodu.
Nedodělám, ach matičko, tu školu,
budu fárat hluboko do dolu.
A z tama mne pošlú do řiti rázem
Opět zpátky, na povrch, na zem.
Uč sa zlomky, děvucho líná!
Budeš je potřebovat při vaření piva.
Pivo vařit nebudu, ach ne, to rozhodně ne.
Vypiju jej raději s chutí
A založím hnutí,
které matiku vysvětlí
aj hlupaňám, co sú jak já.
To ti na smrť přísahám!

Já vím, že matička matika má pravidla a smysl, ale na gymnáziu mi je asi nikdo neobjasní. Nestačí, že umím vyplnit středně těžké sudoku? Ne? Opravdu? Jste si jistí? Nechcete nápovědu? 50 na 50? Hm?

8. října - Víkend je záchrana a pruhovaný kruh na rozbouřeném moři všedních dní
Je pátek, přijela jsem ze školy brzo a idu na hřiby. Budu tam až do večera, do noci a možná navždycky. S radostí do samoty, pryč od trapného davu. Křivák mám, tašku mám, chuť mám.
Doplněno večer: Vitaj z hřibú, Frankenštajne! Vitaj, jaká? Ale tož...Neuvěříš!
Přivítání už máme z krku a včil sa podržte. Všeci si pamatujeme na drobnú epizodku s Barborů z kočičí chaty, na kterú mi mamka vrátila zbytky vzpomínek. Šla jsem na hřiby sice úplně na opačnú stranu, ale potom sem sa stejně ocitla u Křiváků a vlézla do bukového lesa nad chatů. Táhne mne to tam, nenadělám nic.
Mračilo sa, bylo tmavošedo a větrno. Mohlo mne sice napadnút, že sprchne, ale byla jsem tak plná pubertálního vzteku a nasrání na celý svět, že jsem nechtěla nikoho ani vidět a byla rozhodnutá přijít dom co nejpozdějc. Nejlíp tak v noci. Mamce jsem posílala sms, že žiju a že sem dokonca našla suchohřiby. Dva. Odepsala mi, že bez plného košíka sa nemám vracat (smajlík). Když to říká mamka...
Začaly padat první kapky, pak další a další, že už je listy přestaly pobírat a půšťaly je dolů mezi kmeňama. Na moju hlavu. Ze začátku mi to přišlo úplně v pořádku, ale déšť sílil a začínala sem byt zmáčaná a z vlasů už mi zrazu tékl cicúrek po krku až na záda. Zamířila sem ke štefkovej chatě, abych tam zalezla pod balkon. Chvilku tam počkám, říkala jsem si, a až trochu přestane, tak přelezu ten hrb do dědiny. Déšť byl tak úporný, že jsem chvilkama ani neviděla. Manšestráky sa mi lepily na kyty a nacucaná mikina měla deset kilo. Navíc nebylo moc teplo. Ojej, bude křipka, Vlasti? Žlutozelený sopel až za roh? Těším sa! Nemožu sa dočkat.
Sedím pod balkonem a ždímám mikinu, o které vím, že už ju sotva na sebe obleču. Nachlazení je včil vpodstatě jisté. Naraz sa zprava mihne zelená pláštěnka. Lekám sa a stojím jak solný slúp. Kdo to kurva je? A proč včil a tady? Moje nervy!
Pod igelitovú kapucú sa objevíl shrbený Radek, Katčin starší brácha (Katka je moja spolužačka). Hledí na mne jak zjara, protože mne tady také očividně nečekal. Je mi trapně, protože su Miss mokré tričko. Ale bylo by divné, kdybych byla v této situaci Miss suché tričko. Vlastně su Miss mokré všecko. Su ráda, že nevím, jak vypadám. To by mne znervóznilo eště víc. Že mi teče řasenka přes škraně je jisté. Radek sa usměje a to mne uklidní.
Trochu.
"Zdar, Vlastičko. Co ty tady v taký nečas?"
"Ahoj Radí, já si tady tak dřepím, jak zmoklá slépka a čekám, až to skončí." Sedám si pod balkon a opírám mokré záda o zeď.
"To už ale nikdy neskončí, cérko. Jsme v pasti." Mluví hluboký prorockým hlasem a já sa směju. Leze za mnú pod balkon, dává z hlavy kapucu a sedá si vedle mne.
"Nikdy? NIKDY???" valím na něho rozmazané oči, předstírám paniku a držím si kolena u brady, aby mi bylo trochu teplo. Ale není.
"Zemřeme tady!" zas ten prorocký tón.
"Tak jo." řeknu vesele a su ráda, že u té smrti nebudu sama, "jaktože máš pláštěnku?"
"Spíš proč ty ju nemáš panebože? Si nablblá? Na počasí sa nedíváš či co?"
"Nedívám."
"Dobře děláš. Já také ne. Pláštěnka byla v této multifunkční tašce, co mám z burze v Ostravě." Reklamními pohyby představuje svůj praktický hřibonosič.
"Zázrak! To prodával Horst Fuks?"
"Ano, a druhá byla zdarma. A k tomu sada nožů. Na hřiby jak dělané"
"A našéls?"
"Ani hovno."
"Také ne. Ale já jsem šla spíš tak provětrat hlavu než na hřiby. Všecko mne dnes od rána sralo. Autobus, škola...lidstvo."
"No, ségra ten nástup do nové školy také nejak moc prožívá. Sa vám divím. Ale do lesa ségru nikdo nedostane. Ta řeší svoje nervy po telefonu se Zuzanú."
"Fakt? Tož mi to pomáhá chodit lesem, pryč od všeckého."
"Také to tu mám rád. Zkúřnem?"
"Co? Ty máš suché cigaretky? No nestraš."
"Tss, nejsu žádný amatér. Na."
"Dík."
"Hm."

Škrknutí zapalovača udělalo trochu tepla. Myslím, že sem naplno pochopila význam slov "jiskřička naděje". Sedíme, báňáme a modré dýmy sa splétajú kolem našich hlav jak poplašení hadi. Díváme sa na déšť. Neříkáme nic. Déšť hučí a splavuje celý svět. Su ve snu? Evidentně ano. Mi fakt stačí hrozně málo. Myslím na to, jak prší jak Kopné a na Humenci, jak prší mezi barákama a jak prší na pasekách.
"Možná bych měla jít, toto nevypadá na přeháňku a čím dýl tady budu v tom promoklém oblečení, tím větší šance na ochořéní."
"Ti pučím mikinu. Aspoň nebudeš moset jít do školy, hehe." Radek vypadá, že néni úplně hlúpý.
"A gatě bych eště potřebovala."
"Zas to nebudeme přeháňat, ženská jedna bláznivá."
"No právě." Nadechla jsem se a hlasitě vydechla.
"Co je? Tobě není dobře?"
"Ale o to nejde, já jsem tu neco chtěla...víš." Moc se mi nechtělo svěřovat pubertálnímu ogarovi, že jsem přišla ze země vyzvednút poklad, který jsme tu zakopali jako malí smyci.
"Nevím." Stúpl si, aby prohmatal kapsy, kde mu zapadl zapalovač. "Fetuješ nebo co?"
Všecko včil vyzní trapně, lež stejně jako pravda, takže vlastně néni moc co ztratit. Takže sa uklidni, Vlastimilo, a pěkně popořadě.
"Potřebuju tady neco najít. Takovú věc...Když jsem byla malá, naši důle v Potůčkoch dělali dřevo a my jako děcka jsme si chodili sem k chatě hrát s chatařovýma děckama. Štefkovýma."
"Noa?"
"Tady nekde v kraji chodníka jsme zakopali poklad." Radkovo pozvednuté obočí.
"Víš? A já jsem si říkala, že ho zkusím najít a podívám se na něho, protože si vůbec nepamatuju, co ten poklad jako má byt. Sama sem na to zapomněla, ale připomněla mi to mamka. A nechtěla jsem sem naschvál jít, protože by to vypadalo, jakože kradu. Ale když mne sem situace náhodně zavála..." nadechovala sem k další várce svojí obhajoby.
"Bože, ty jsi fakt praštěná cérka, Vlasto. Kačena doma říkala, že si divná. Já už jsem myslel, že tady nejak úchylačíš, vole. Čtu včil detektivku, kde vraždí čtrnáctiletá mentálně narušená cérka...trochu je ti podobná právě." Smích, "sem si říkal, kdy vytáhneš nůž."
"Vole blbý."
"Takový su já. Tož poďme na to, ne? Kde to je?"
"Fakt? No..." Můj vnitřní zrak zírá jak puk, ale moje postava okamžitě jedná.
Zdvihla sem sa z chladného betónu a šla ke kraji chodníka v místě, kde navazoval na zeď chaty.
"Tady nekde by měla byt díra. Odvětrávácí. Ze sklepa. Nebo takové neco."
"Tady je cosi, ale je tam nasypaný bordel, štěrk a písek." Radek si klekl ke zdi a otočil na mne modré oči a vážným hlasem sa zoptal:
"Lopatu máš?"
Su dobrodruh, takže jsem stejně vážně odpověděla:
"Nemám, Radku, nemám. Mosíme rukama." Snažím se tvářit vážně, ale nejde mi to. Cukám kútkama.
"Že já sem sem lézl, kua, kokot prašivý." Hraje na mne, jakože jsem mu ztížila život.
"Šak to nemosíš dělat. Kdoví lesti to tam vůbec je a..." nadechla sem sa k další porci důvodů, ale předběhl mne:
"Mosím. A na prosimťa, vem si tu mikinu, jsi nejaká do modra už."
Oblékám si na mokré tričko jeho teplučkú suchučkú mikinu, usmívám sa připitoměle a střídavě vyhrabávám rukama kamení a písek ošmirglovaný větrem z omítky a z chodníku a z lesa a ze Sahary. Šak víš, ten červený, co nekdy v zimě přiletí z Afriky a udělá sněhu zdravé červené líčka.
"Hle, jakýsi igelit, Vlasti. To bude ono. Jsme na cestě k bohatství!" říká Radek a vytahuje kulu starého rozpadlého igelitu a v něm zabalenú žlutú krabičku z papundeklu. Kdysi dávno byla bílá a byla to lékárnička v béžové Škodovce. Vidím to jak dnes. Včil právě je zbytečně mockrát převázaná červenohnědýma gumičkama. Radek sa na mne podíval a myslím, že to byl ten moment, kdy sem sa opět platonicky zamilovala (promiň Johny Deppe, dnes spolu končíme) a řekl:
"Otevřeme to společně. Zároveň, abysme si nezáviděli, jo?" Přistúpil úplně na moju hru na dobrodružství. Byli jsme objevitelé, průzkumníci a čekala nás zářivá budoucnost.
Ztěřelé gumky samy odpadly. Víko zavrzalo. Srdéčko mi bušilo a zorničky sa mi rozšířily, když jsem uviděla, co všeckoo v krabičce přežilo deset dlúhých roků.
"Ty vogo!" neudržál Radek pocity na uzdě.
Oněměla jsem úžasem a vytáhla z krabičky gumovú Šmoulinku.

9.října - Rýma a možná něco víc
Včera jsem to posrala. Kdybych aspoň šla spat brzo, ale promoklá, zmrzlá jak hovno a eště do noci vypisuju dobrodružství. Mám včil zelený sopel a napuchlé oči, víš? Ale bylo to boží! Bylo to úplně nejlepší na světě. Kromě Šmoulinky tam byla eště brož s obrázkem psíka, barevné plastové korále, náramek se zlatým páskem omotaným do spirály, kamení, modřínové šišky a dva prstýnky s fialovým a modrým kaménkem. U prstýnků řekl Radek: "Z tohoto nebude ani koruna, samé kočičí zlato." A bylo to přesně, jak říkal. Kočičí zlato - zlato, které má hodnotu jedině pro kočky. Pro kočky z mojeho příběhu a pro nás, patnáctileté kočky.
A ještě tam byl dopis. Hrozně vybledlý, ale čitelný:

MILÝ ZLODĚJU, TOTO JE NÁŠ POKLAD!
NIKDO JINÝ SE HO NESMÍ DOTKNOUT,
JINAK BUDE NAVĚKY PROKLETÝ.
MAJITELKY: BARČA Š. A VLASTA P.

Geniální. Radek si s tím prokletím mosí včil nejak poradit. To už je riziko všech dobrodruhů.
Idu si uvařit bezový a lipový čaj, ať vypotím ze sebe tu ludru a v pondělí zkusím najít ve Zlíně Barču. Veznu ju k chatě a otevřeme poklad spolu. Průvodní dopis mluví jasnou řečí. Jsme majitelky? Jsme!
O tom včerejším dobrodružství s Radkem jí radši nic říkat nebudu, abych jí nezkazila kouzlo okamžiku. Dobrobružství pro každého! Krabičku sme totiž zabalili a dali na původní místo. Všecko vypadá netknutě. Radek slíbil, že nikomu nic nepoví, aby tam nepřišli nenechavci rabovat. Hodnota tych věcí je pro ostatní sice úplně nulová, ale znáte ty raply, kteří mosíja všecko zebrat, zničit a rozbit. Pod heslem "Co možeš, urvi. Co neurveš, zkurvi" za sebú nechávajú pustinu.

11.října - Riskuju
Šla jsem do školy se soplem. Všeci mne zdravili a říkali: Zdáár Vlasti, zdár sople! Vy dnes jdete do školy spolu, jo?? Nebylo to nic moc příznivého. Ale přistálo mi v telefonu od mamky číslo a to mi vlélo do žil nový elán. Hned jsem napsala Barboře sms:
"Zdar Baru, chtěla bych se s tebou opet potkat a probrat neco o vasi chate v Podkopce. Budes mit cas? Vlasta Polkova (hravaly jsme si u vasi chaty, kdyz jsme byly male)"
Odpověděla mi až za půl hodiny.
"Ahoj, no teda...Dnes ve 13:30 budu u Prioru. Stihas to?"
Stíhám? No jasněže stíhám! Stíhala bych to i kdybych měla utéct z hodiny. Škola nesmí stát v cestě dobrodružství přeca. Bože, já su tak nezávislá a volnomyšlenkářská. Končím v jednu, takže seběhnu kopec a budu tam.
"Budu tam." Namačkala jsem strohou odpověď bez zbytečných dodatků.
Stála jsem před Priorem, hleděla do výloh, naproti na tržnicu, do dálky na Jižní svahy, na lidi kolem a Barboru jsem samozřejmě nepoznala. Vzpomínky mi vybledly, jak dopis z krabičky. Zavolala jsem jí a až podle toho, že hledala telefon, to nakonec klaplo.
Vyhrkla jsem jí hned všechno o pokladu, že ho půjdeme společně vyzvedávat, že pojedeme do chaty a mlela jsem a mlela, abych zakryla nervozitu a rozpaky. Líčila jsem všecko v živých barvách, jak kdybysme sa viděly před týdnem, a ne deseti lety. Jak kdyby nám bylo šest.
Barča skoro nemluvila, občas se dívala bokem, obracala oči v slúp, říkala napučené "hm" a moc sa ze začátku netvářila. Nebo spíš vůbec. Prý má moc školy (to má ale každý z nás jako) a toto a hentamto. A zasej protáčání očí. Pomály mne přecházala chuť mluvit, když jsem viděla, že to nemá odezvu, kterú sem očekávala. Žádný zájem, žádné nadšení. Nakonec řekla, že prý ve čtvrtek odpoledne by teda mohla přijet, ale že neví a bla bla. Prý mi napíše. To mám fakt ráda takové ďúgaly nerozhodné. Třeba ju to začne bavit, jak opustíme asfaltové cesty. Třeba jo. A třeba také ne.

Ano, správně podotýkáš, chtěla jsem udělat ze setkání s Bramború příběh, přímé řeči a tak, ale tak hlúpý rozhovor, co nikde nevede, to mi tužka odmítá zapsat...Ach jo.

13. října - Ideš? Idu!
Zlín: vítr - sopel stále drží.
Podkopka: slunce - sopel stále drží.
A nechce sa zaboha pustit. To mi ale nabrání přijímat pozvání od Bejbeho na páteční trdlování na Moravaně.
On: Ideš?
Já: No jasněže!
Su praštěná?
Samozřejměžeano!

14.října - Dnes to vypukne
Sedím sice v lavici, jsem v třídní knize řádně zapsána jako přítomna, ale moja duša poletuje po lesních chodníčkoch nade Lhotků. Přemýšlám o kočičím sněmu, o plápolavé svíčce v opuštěném baráku, o mlze, která lehává ráno na dědině jak šedobílá záclona a o divném zvuku, co sa ozývá z hory pokaždé, když sa zdvihne větší větr. Nekdy smrkový les vypadá jak varhany, tak je možnost, že tak aj zní. (Obrázek)
Nebudu říkat Bramboře o kočičím sněmu ani o ničem dalším. Netváří sa na to, že by ju to zajímalo. Asi není infikovaná dobrodružstvím a podzimní romantikú, jak já. Zas na druhú stranu, znám sa. Řeknu si v duchu tisíckrát, že nebudu říkat divné historky, ale stejně mi to potom nedá a všecko vyklopím a čekám ty udivené ksichty a smích. Nekdy sa chovám jak klaun, všecko všecičko obětuju pro potlesk. A potom mám doma divné smutné nálady, že mne nikdo nebere vážně. Ale chcu vůbec, aby mne někdo bral vážně? Není lepší ty opravdické veliké city schovat sama pro sebe? Tu velikú lásku pro lidi, které mám radši než sebe sama a ten veliký smutek po liďoch, kteří odešli navrch dřív, než jsem jim stihla poděkovat za všecko, co mne naučili a čím pro mne byli. Myslím na ně často, na moje milé živé aj moje milé mrtvé lidi. Bez nich bych nebyla, co su.

Večerní dopis Bramboře (který není určen k odeslání):
Ahoj Bramboro, jak sa máš? Já sa mám dobře. Ano, aj přesto, že naše setkání bylo takové, jaké bylo. Možná jsem prostě měla enom přehnané očekávání.
Když jsem ťa uviděla na autobusové zastávce měla sem radosť. Radosť z toho, že sas na to nevybodla už v úvodu a že mám spojenca na výpravu. O dosť menší radosť jsem měla z tvojich bot, které vůbec neodpovídaly cestám, které vedú ke Křivákom. Možná zapomělas, že polní cesta není žádné molo. A úplně nejmenší radosť jsem měla z tvojeho nekonečného opakování věty: "Šmarjá, to je hrůza do jaké díry to jedeme." Já hlúpé řeči sice nikdy nepočítám, ale myslím, že dvacetkrát to zaznělo určitě. A to už pak není vtipné, víš?
Jako já vím, že Podkopka není žádné city. Sama nekdy použiju slovo "díra" a "konec světa", ale zároveň takév vím, že existujú místa odlehlejší. Třeba Kamčatka. Proto takovýma označeníma zbytečně neplýtvám. Jsi trochu jiná, Barčo, než si ťa pamatuju.
Když jsme vystúpily na spodní zastávce, nízké slunko probodávalo díry do barevného listí a vzduch voněl jabkama a kvasem. Nemosí to každého zajímat, nemosí to každý cítit, takže jsem nasávala vzduchové vlny sama a neříkala ani ň. Šly jsme k našem baráku a u súsedú stahoval strýc mycáka. To jsme neměly vůbec vidět, celú další půlhodinu sem poslúchala o vraždách zvířat, o nechutné nenažraosti, kvůli které mosíja zvířata trpět. Vegetariánka nejsi, kuřací cecky jíš skoro denně, ale stahování králíka je největší planetární zlo? Už sa mi ani nechtělo s tebú kdesi chodit. Ale slíbila jsem to. Hlavně sama sobě jsem to slíbila.
V půlce kopca pod březů zastavilas a předstíralas infarkt při slovech "já na to seru" otočilas své kroky zpátky důle z kopca. Zvýšila jsem hlas:
"Nebuď blbá, vole Barčo. Dyť je to kúsek! Tos sem nemosela jezdit jako. Autobus jede do Zlína až ve třičtvrtě na šest, co tu jako budeš dělat do téj doby?"
Zastavilas a chvílu čumělas před sebe na díru s názvem Podkopka. Už sem přestávala věřit, ale otočila sas a tvůj infarkt zázračně odezněl. Hlúpé, otravné řeči nikoliv.
"Hm." Povědělas s úšklebkem a s jazykem na vestě vylézlas hore na rozcestí. Moc by mne zajímal tvůj pohled na věc. Proč mi kývlas na ten výlet, když ťa to tak nebavilo? Tvoja slohovka Jak sem jela do Podkopné Lhoty by byla bestceler. Si piš! Moc bych si ju chtěla přečíst. Moc bych sa u toho bavila.
Na rozcestí jsme potkali dědáky Mikovy a když sem jim řekla, že idem na hřiby, podívali sa na tvoje boty a strýc sa začal smít, že v lesy dneska ale žádný ples néni, že by o tom věďél. Mosela sem sa smít s ním. Tetka do strýca žduchla a řekla mu: "Volku hlúpý, staraj sa o svoje škarbaly prosimťa a neser sa cérkám do módy." Rozlúčili sme sa a scházaly důle ke Křivákom. Kole zarostených mezí a křivého stroma, na kterém sa dá sedět a kde nekdy sedám a čumím a kochám sa a přemýšlám "cobykdyby" (často v tom figuruje Johny Depp a někteří folkoví zpěváci), ale to sem nepatří, to je mimo tvůj zájem, Bramboro.
Na makadamové cestě pochopilas, že tvůj výběr bot byl velkým krokem mimo. Střevíčky dostaly na prdel. Eště že už sa spolu nikdy nepotkáme, poněvadž věřím, že bys mi ty poškrábané podpatky od asfaltu eště dneska omlátila o hlavu.
U chaty to bylo nejlepší. Tráva, blato, shnilé jabka. Jsi celkem odvážná cérka, to zas mosím uznat. Pjádlila sas po tej mezi odvážně. Ale vnitřně sem sa ti dost posmívala. Nebudu pravit, že ne. Nakonec sme stály nad pokladem a tys řekla: "Ty jo, samé krámy." A nad naším proklínacím dopisem sas trochu pousmíla, což mohlo znamenat barsco.
Navíc ten tvůj pokus dostat sa do chaty, která už ani néni vaša, jakýmsi starým klúčem...no nevim. Proto sem vůbec přijelas? Slídit? Krast? V ten moment, kdy mi to došlo, sem sa nasrala úplně. Sice jsem dělala, jakože nic, ale vřelo to ve mne jak v papiňáku. Když sem vrátila poklad zpátky na místo (pro další generace a pro moje chovančákové kočky), seběhly jsme dolů k potoku. Dala jsem ti na výběr: buď do kopca po hrubých kameňoch nebo po déštěm nacucané trávě po lúce, no a nebo po rovince zkratků do Trnavy k Lipkám. Myslím, že sas rozhodla správně, pěkně po rovince, nejsnadnější cestů. Cestů kolem potoka, která má po deštivém týdňu krásné veličajzné kaluže plné blacka. Kaluže velikosti jezer, které ani nejdú obejít, tož si to vem a usuď. Ale to ty včil už víš. Za tu komedii, cos se mnú sehrála, sis lepší cestu nezaslúžila, Bramboro. Snáď už ťa nikdy nebudu moset potkat. Ty nejsi dobrodruh. Bohužel. Dělaj si co chceš.
Mnoho pozdravů a s heslem "blacku zdar" (blacko čti s cé, plís) sa lúčí
Už nikdy tvá V.