Část III. - Vytrhané listy

7. prosinca - noční směna

Přišla jsem k ní o půl paté. Bylo hnusně a tma. Pouliční lampy svítily oranžově, z kamasi trhaně štěkál pes. Vyšla jsem z naší ulice na cestu a dala sa podle potoka důle.
Rozbitá cesta, rezavý plot, stíny za oknama.
Nechtělo sa mi a šla sem naschvál pomály. Třeba mi to podá přes branku a půjdu hneď zas zpátky dom. Do tepla, do bezpečí svojí samoty. Chytla sem ledovú klučku a otevřela branku. Viděla sem už z cesty, že tetka svítí v kuchyni. Psa nemá, enom kocúra Arnošta a ten byl kdesi schovaný. Prošla jsem kolem kuchyňového okna a zahlédla přes záclonu tetku Mikulcovú, jak si cosi zhřívá v kastrólku na šporáku. Cinkla jsem u dveří na zvonek. Ozval sa elektrický drnčák. Včil už ťa, cérko, nic nezachrání, říkala sem si v duchu. Vidím tetku přes vzorované sklo, jak ide a po pravéj straně dveří nahmatává klúč, protože mívá včil přimklé, hneď jak sa zetmí. Jak všeci tady. A včil sa tmí brzo.

"Dobrý večér, teto, idu pro ty ořechy." Proč su tak strašně nervózní? Věřím všeckém, co mi kdo napovídá? Su opravdu taková ovca?
"Poď dovnitřku, ať nepůštáme zimu," řekne tetka nečekaně přívětivě a dodává, "Vitaj u nás, Vlasto, dáš si čaj?"
"Snáď ani né. Veznu ořechy a půjdu, nebudu vás bavit." Odmítám čistě ze slušnosti a ze strachu, jinak mám čaj moc ráda a dala bych si klidně dva.
"Ale tož já ty ořechy nemám eště nachystané, víš? Napřeď že pojím, sem si říkala. Mám hen na šporáku vaječinu." Ide tetka do kuchyně a já si mezitým vyzúvám kozačky.
"Tož dajte, su dnes jakási zmrzlá." Otočila sa k lince a dala sa chystat hrnky a pytlíky s čajem.
"Bude mamě stačit kilo tych vlašáků? Mám nalúpaných dosť, o to nic. A letos sa mysím na celé pečéní beztak vyseru, když hen..." konec věty zhltl zvuk pískací konvice s vřelú vodú, která už mosela byt na plotně nachystaná nejakú dobu, protože začala pískat podezřele brzo. Nechtěla sem sa vyptávat. Ve skutečnosti sem sa chtěla vyptat úplně na všecko.
"To říkajú všeci, že nebudú péct a potom sú všady stoly plné cukrového." Říkám znalecky.
"Jáj, tož včil ti pustím kilo a potem si lehko dojdete, kdyby vám pochybělo. Toť máš čaj, cukr hen. Citrón mi zhníl, ráno sem ho z půlky zelený házala do zgarby." 
"Děkuju, já to stejně piju bez cukru a bez citróna. Doma vyřídím, že eště máte. Ořechy sa hodíja dycky."

Míchám čaj, tetka také sedí nad hrnkem a hledí do něho jak do věštecké kule. Sedí a je potichy. Ze šporáku vóní vaječina. Na cibulce a na špeku. To poznám. Přemýšlám, co jí řéct. Moc mne zajímá, kde je strýc. V obyváku je zhlaslé a nezdá sa, že by tam kdosi ležál potmě. Ložnica je přes chodbu a zavřená. V celém baráku je ticho a klid. Až moc, zdá sa mi. Pochybuju, že by sa strýc nepřišel podívat, kdo je u nich na besedě. Zrovna on, který aj při cestě pro noviny nezapomene vystřihnút nejaký komický výstup. Potkávám ho ráda, ne jak nekteré ošklébené huby, co ani ten "dobrý deň" přes zuby nepřecedíja, když jich člověk potká. Nebo asi mosím byt dospělá, abych si zaslúžila odpověď na pozdrav. 

Tetka zničehonic vstane a ide kdesi za roh. Snáď do komory. Myslím na krvavú košulu v popelnici u Mikulců, na tetku se zakrvaveným nožem a o střevách pod dědinů. Šla snáď pro nůž? Když mohla strýca, može aj...? Nemože, každý ví, že sem šla sem a budú mne tu hledat. Mám telefon a nachystané číslo, kdyby sa věi vydaly špatným směrem.
Vlasto, už přestaň prosimťa vymýšlat kraviny!
Skříply dveři kdesi v síni a tetka vešla do světnice. V jednej ruce papírový sáček, bílú plechovú misu ořechama a v druhéj půlitra.

"Nemám si s kým dat, tož su ráda, žes došla. Ulejem si." Usmíla sa a já sem si vnitřně nadávala do hňupú, že sem ju mohla před pár vteřinama obviňovat z hrdelního zločinu.
"Tož já nevím, idu zitra do školy." Naposledy jsme se slibovicú nebyly kámošky.
"Jedna je na zdraví." Vzpomněla sem si při tom, jak strýc Lojza kdysi ve dveřách říkál našem tatovi: "Tož daj eště do druhéj nohy a půlečku do teho mrzáka a už idu dom." Strýc by si s nama určitě dal. Kdyby tu byl.
"Čert zeber, jednu si s vama dám. Trnková?"
"Šak baže, že trnková. Z ničeho inšího nepálíme."
Obrátily sme do sebe zednické kalíšky a tetce sa do šedých lící přelélo trochu červenéj barvy. Slibovica zavoněla kuchyňů.
"Zohni sa hen pod kredenc, je tam kdesi váha. Zvážíme to spolem, ať mamu neošidím."
Přinésla sem starú nazeleno natřenú váhu. Mechanickú. Se sadú malinkatých závažíček.
"A eště vezni nenačatú kabelku múky. To je jasné kilo." Tetka štelovala misky, aby byly v jednéj rovině. Vyvážené a vyrovnané. Taková bych nekdy také chtěla byt. Zatím je to bez šance a háže to se mnú z rohu do rohu.
Nevím, čím to bylo, ale začala sem pomály o tetině přemýšlat úplně ináč. Zrazu nebyla vůbec zlá. Mluvila se mnú, jak kdybysme sa znaly celé roky. Nepoučovala, nevyptávala sa. Snáď za to mohla tá její dobrá gořalka nebo nevím, ale byla mi čím dál víc sympatická. Kdyby tu enom nevisela ve vzduchu otázka, kde je Lojza...Protože pořáď tu byla cítit ta jeho nepřítomnosť.
"Tak je to rovné kilo a zavaž si to radši jaksepatří špagátem, ať to nekde nevysypeš."
Zavázala sem pytlík modrým provázkem, co mi tetka uřezala nožem z klubíčka, vzala ho pod pažu a vstala z lenošky.
"Počkaj, kde sa už býčíš? Dáme si eště po štamprli."
"Teto, tož ale, naši to doma poznajú." Naklonila sem hlavu nabok, asi aby mi víc věřila.
"V řiti tvojí. Uleju ti do čaja." Bez dalšího ptaní mi naléla do hrnka velikého kalíška slibovice.
"Tož to je poslední, co bych čekala. Že mi zrovna vy budete nutit gořalku." Začala sem byt odvážná.
"Co by né, já su ledvá ráda, že sa sem někdo staví na besedu."
"Tož..." moc sa mi do vysvětlování nechtělo, ale tetka na mne hleděla jak zjara,"posledně, jak sme šli s děckama z hospody kole vašeho, to ste nebyla moc ráda."
"A divíš sa mi? Celý deň sem ležala jak kravský ohon s mokrú hadrú přes čelo a pokúšala sa o mne na střídačku zimnica s horečkú a ledvá sa mi trochu uleví, tož čuju z okna řev a rozbíjání skla o náš mostek. Dacani zasraní. Zaslúžili byste víc, než že sem na vás chvilečku vřešťala z okna. Beztak si
z teho hovno děláte."
Usmívala sa, ale já sem sa haňbú propadala na druhý konec světa.
"Já vím, to bylo hrozné s týma prázdnýma lahváčama. Už ani nevím, kdo takú kokotinu vymyslél. Také sem byla nasraná na ty naše hňupy ogary."
"Kromě hen mladého Tomša z horního konca, né?" Řekla Mikulčena jak kdyby nic.

Podívala sem sa na tetku vyjevenýma očiskama. Co ona o tom može vědět? Šak to neví nikdo, to vím enom já! Nikde sa sama s Bejbem neobjevuju. Dycky jsme ve stádu s ostatníma. Za ruku sem s ním šla raz, a to byla otázka záchrany života a bylo to úplně mimo tetčin revír. Co sa to tu na mne kuje?
"Ser na to, sem to ťápla do placu enom tak, jak sem si včil vzpomněla na ten kočičí sněm."
Šok. Začíná sa to stáčat úplně divným směrem. Měla jsem jít pro ořechy a nazdar babi. Včil do teho Bejbe a sněm?
"Cože? Vy o tom neco víte?"
"Byla sem tam."
"Jako letos v létě?"
"Baže. A ne enom letos."
"A jaktože? My...Teda já a.." koktala jsem a nebyla sem schopná ze sebe vypravit nic rozumného. Nechtěla sem sa přiznat k nejaké souvislosti mezi mnú a Bejbem. Aj když je mi jasné, že tetce je to dávno jasné. Je to určitě věštkyňa.
"Šak tam sem vás spolu viděla, sem si to nevycucala z prstu. Si nemysli."

Byla sem zmatená a zároveň jsem byla ráda, že o sněmu možu s nekým mluvit. Že sa na to konečně možu nekoho zoptat. Vypadalo to, že tetka bere sněm jako hotovú věc. Jak kdyby sa to dělo denně. Dala sem si veličajzný hlt čaju. Osvěžující teplo sa mi rozlélo z břucha až do špiček prstů.
"Co tam ty kočky jako dělaly? Nám sa zdálo, jak kdybytam měly opravdu nejakú schůzu."
"Co by? Rokovaly tam. Odjakživa sú tak naučené a dělat to tak budú asi nafurt." Usmívala sa tetka,"vy ste sa jich polekali, že? Ony nejsú rády, když jim do jejich věcí strká čumák nekdo druhý. To ony sa aj bráníja."
"Jak to jako víte? Jak víte, kdy tam ty sněmy mívajú?"
"Vím - nevím, ale dvacet roků sem tam bývala, než sem si vzala Lojzu a odstěhovala sa s ním do Lhotky."
"Vy jste jako přímo od tama?"
"Křivákova za slobodna, co sis myslela? To ti vaša babka neřekla? Odjakživa sa kočky zlézaly v tej naší stodole. Ať bylo jaké chtělo počasí nebo roční doba, bývaly tam raz za čas slezené všecky. Jak sa domlúvaly nevím. Ale kdysi sem jich načítala snáď pětatřicet. Jednúc tam náš tatínek vešli a nevěděli, že sú tam ty potvory slezené. Jak vešél do futer, hýply mu za krk a draly ho až do masa. Šak tobě to nemosím vysvětlovat, jak to bolí a jak sa to potem blbě hójí. Že na to nezabírajú skoro žádné masti a člověk spí čtrnáct dní jak na jehlách. Také ste od nich dostali maku, co?" Tetce svítily líca a bylo vidět, že sa moc dobře baví.

"Dostali, sem byla aj u doktorky. Vůbec mi nevěřila, když jsem jí říkala, že je to od naší kočky, když sem jí chtěla čistit uši. Dokonca sem měla aj antibiotika."
"No tož to bych ti také nevěřila, mezi námi děvčaty."
"Letos sa mi dějú takové divné věci celkově. Aj ta křivákova chalupa tak divně vrže. Hen v opuštěném baráku hoří svíčka a kdesi cosi. To ani nemluvím o tych střevoch. Dějú sa takové věci aj jinde? Mi sa nezdá." Krútila sem hlavú, abych zvýraznila svoje rozčarování. Tetka sa při mojem výčtu tajemných událostí podezřele rychlo otočila k lince a smetala z ní kmín a drobky opadané z chleba. Zádama ke mne. Snáď abych neviděla, jak sa tváří. Určitě sa mi vysmívá. Směje sa mi, jak su hlúpá a naivní a že věřím na čarodějnice.

"Vy ste o tom nečula nic? V obchodě nebo nekde na dědině?" Pořáď stójí zádama a ten úklid už enom předstírá, tím su si jistá.
"Jakési hněty." Špitla polohlasem u míchání a koštování vaječiny.
"To bych si také řekla, kdybych neměla dodrané záda a nohu po kotník v zhnilém pajšlu."
"A cos eště viděla?" Otočila sa tetka ke mne a viděla jsem v jejích očách jakýsi nový plameň.
"Co by? Jak po mne otrhaná plachta na hranici dřeva natahuje ruky, jak sa mne snažíja zachytit stromy, když idu na rybník. A nad Tomšama svítíja v noci z lesa oči. A to je furt neco."
Tetka vzala do ruky gořalku a zas uléla do štamprlí. Vypily sme jich bez řečí zarovno.
"Za ty střeva bych sa ti měla omluvit. To zašlo už moc daleko." Načala tetka novú kapitolu našeho rozhovoru. Zostala sem zaražená. V hlavě sa mi točí nejnovější vydání Lhotského bulvárního plátku: Mařa Mikulcová sa doznává k vraždě! Cítila sem, že začínám byt opilá a líca mi svítily jak žižlavé uhlíky.
"Ja tož, to už bylo ode mne opravdu moc. Tehdy sem nepřemýšlala rozumně a byla sem t teho potem celá špatná."
"To vy?"
"Já."
"Nechtěla sem, ale mosím sa Vás, teti, zoptat: Kde je strýc Lojza? Doma néni, to poznám."
Tetka vzdychla. Zamrazilo mne v zádoch, ale potom řekla tetka něco, co sem nečekala:
"Lojza je v Kroměříži. Na odvyknutí."
"Fakt?" 
"Vézla sem ho tam měsíc zpátky. Už sa to nedalo, už to zašlo moc daleko. Už mu šlo, panebože, o zdraví." měla včil hořký hlas a ruky složené na dederónovéj zástěře.

Nedalo mi to a vyklopila sem, jak sem strýca Lojzu viděla já:
"A přitom on když sa s nama napíl, býl hrozně zábavný a sypál z rukávu historky jednu za druhú. Nešlo ho zastavit. Nekdy, když si lízl víc, tož už zabíhal do velikých podivností, ale ináč mi nikdy nepřišel jako...alkoholik" poslední slovo sa mi zadrhlo v krku a váhala jsem, lesti ho vůbec možu před tetkú vyslovit nahlas. Vypadlo ze mne samo a hneď sem sa za to strašně styděla. Tetka to ale přešla. Aspoň navenek to tak vypadalo.
"Býl, šak pravdaže býl. Venku áno. Doma už ale nevěďél, co by."
"Hm, tož hlavně, že je o něho aspoň postarané."
"Snáď." Chtěla jsem od tématu rychlo kalupem pryč, abych tetce nepřipomínala to špatné, co si se strýcem v posledních měsícoch (rokoch?) prožila. Zoptala sem sa radši na záležitost, která sa mne osobně dotkla. Doslova. Psychicky, aj fyzicky.
"A ty střeva? To sa stalo prosímvás jak?"
"Ty byly z tej naší ovce přeca. Lojza ju zabíl, pověsíl a víc už nestihl. Aj tá krév na noži a na košuli byla její. Nevím, co sa eště všecko vykládalo po Lhotce, ale já sem akorát zpracovávala maso. Nic jiného. Mi je to beztak u řiti, co lidi navykládajú. Neřekla sem nikom, že Lojza je pryč, to je fakt. Nechtěla sem totiž, aby za ním jeli ti jeho kámoši a hučali do něho a zrazovali ho a lákali dóm na gořalku. Mi bylo jasné, že sa bude vykládat, že zmizl. Já sem raz kdesi řekla, že je chorý, že leží. A tým to pro mne končilo."
"Hm, tož já už sem fakt myslela..."
"Že co? Že sem ho podřezala? Také sa mysím díveš na Vraždy v Midsommeru, že?" Tetka sa zas trochu uculovala. Včil ale smutně, "Měla sem v hlavě neco podobného. Trochu podpořit tu historku, že Lojza je oběť kriminálního činu. Aj proto sem tehdy vézla v noci dědinú kolca. Ani ve snu sa mi nezdálo, že by to mohlo tak dobře vyjít."
"Teti, vy jste vyrobila takovú nástrahu naschvál? Proč?"
"Tož baže. Měla jsem hrozné výčitky. Rozhodla sem tehdy za Lojzu. Neptala sem sa ho na nic a odvezla ho. On mne v ten moment ani nevnímal, nevnímal už vůbec. Měla jsem strach a výčitky a když sem viděla tu chuderu ovcu, řekla jsem si, že z toho aspoň udělám pořádný horor pro dědinu. Pro vás. Protože to byl horor. Ovca sa húpala na krmholci a pod ňú Lojza celý okrvavený. Málem sa mi zastavilo srdce, jak sem ho našla. Pravila sem si, že by aj jiní mohli zkusit, co to obnášá, zažit takový horor. Třeba v nejaké lehčí, nevinnéj verzi. Chodit s nožem po dvoře byla nutnosť, hodit košulu navrch do popelnice byla moja vlastní iniciativa. A potom v noci jsem vyvézla pajšle pod dědinu. A dál už víš, jak to bylo." Pomály mi to šrotovalo v hlavě a nedalo mi sa nezoptat:
"A nebyla to jediná věc, co jste narafičila, že né?"
Včil tetce zčervěňaly líca a já jsem věděla, že mířím správným směrem. Styděla sa, jak nachytaná. Jak já před chvílů, když prozradila mne a Bejbeho.
"Byla jsem posraná strachy!" dodala jsem ještě.
"To je dobře." Potichučky sme sa včil obě smíly. Bylo na ní vidět, jak sa jí ulevilo. Jak sa konečně može přiznat. A mi sa ulevilo, že sem sa konečně mohla ptat a že snáď dostanu odpovědi. A hlavně sem byla ráda, že už z ní nemosím mět strach. Viděla jsem jasně, že tetka je jak já. Ona také eště nevyrostla. Bylo jí neco přes šedesát, ale byla vnitřně pořáď malým děckem. Ale daleko odvážnějším než já. Ona udělala to, na co tajně s úsměvem myslím před spaním a ve škole, když dřímu se škraňú rozpláclú na lavici. Ona jednoduše vyrobila detektivku.
"Takže po táboráku, ta svíčka, to byla také vaša práca, předpokládám."
"Byla."
"Mi jeden ogara z Trnavy říkál, že to nekdo nastražil a zabezpečil, aby nic nechytlo."
"Ométla sem pavučiny na stropě. Trochu písku nasypala kolem."
"Jak kdybych ho čula. Říkal mi přesně, to samé."
"Šak sem byla odjakživa dobrovolná hasička, mosíš myslet. To má člověk v sobě napořáď."
"A my jsme v tom viděli duchy a Sodomu s Gomorů."
"Šak to jste viděli správně. Tak to mělo přesně byt."
"A strýc Tomšů, co nás vyháňál ven, ten o vás věďél?"
"Kdeby...pracuju v rukavičkách, beze svědků. Nedělám taký kravál a neječím, jak vy, blázni mladí. Vás mosí byt všady čut, já mám svoje metódy. Tiché a tajné."
"Vodníkovy ruky ve splavu?"
Tetka přikyvovala hlavů a já sem si ju mohla ukrútit. Mosela sem sa včil furt smít.
"Já sa z vás poseru, fakt. A co bosora?"
"Jaká zasej bosora, Vlasto?"
"To bylo v létě, nekdy začátkem prázdnin. Opékali sme a když sem sa podívala pod les, stála tam bosora, celá ve světlém hábitu. Sovu na hlavě. Né?"
"Tož to sem šla od Křiváků mysím. Nekdy přes sebe přehodím bílý hábit, enom tak. Kvůlivá malým děckám, aby věděly, že Klekánica není žádný výmysl."
"Ja ahá, kvůli malým děckám. Jasně. Ale su si jistá, že měla sovu."
"Za šera už vidělas to, cos vidět chtěla."

"Mluvila se mnú."

"To ne, to nikdy nedělám. To už sis přidala sama, cérko. Po hlasu by mne mohl každý hneď poznat. Uvažuj!"
"Na to spoléháte, že? Že sa každý nechá strhnút. Zahlédnu neco nečekaného, tajemného a fantazie mi k tom přičaruje pár dalších strašidelných věcí a už to jede samo. To je neskutečné, jak si zahráváte. Potom sa začne říkat, že tam a tam straší. Jak říkám, neskutečné. Co svítící oči?"
"Obrúšené odrazky z kola."
"Vy ste ďábel." Bolíja mne škraně, jak sa směju. Slzíja mi oči.
"Hrozná amatéřina. Možná jedna z prvních. Vidím, že to ale zabírá pořáď dobře. Kdybyste tam vylézli, viděli byste. Nemáte byt zdechlí, jak vši a lapět před televizama a počítačama."
"Ale nejsú tam dlúho? Nebo jo?"
"Tak od jara. Měním jim místa. Aby sa to neprozradilo. Předtím byly v hrbě nad Brůzlama, aby zablýskly, když auta projížďajú tú velikú zatáčkú."

"Já bych tipovala, že to tam přitlúkli nejací smradi ze školy. Nikdy v životě by mne nenapadlo, že také blbiny budete dělat vy. Ve vašich rokoch..."

Zazvonil mi mobil. Mamka.
"Ahoj mami, já su eště u Mikulců, dostala sem čaj a...jo jo, za chvilku su doma. Jo, dám." Podala sem tetce telefon.
"Neboj sa nic, ořechy máš nachystané a peníze mi Vlasta dala. Vypijem čaj, kafé a pošlu ju dom. Buď prosimťa ráda, že máš doma od ní chvílu klid."
Cosi si eště řekly a tetka sa zasmíla a podala mi telefon zpátky.
"Asi si myslela, že sa nekde potuluješ se svojím gangem."
"My sa přes týdeň nevídáme. Ani s cérkama z Trnavy ani s ogarama ze Lhotky. Enom v pátek nebo v sobotu chodíme pařit navrch na Moravan. Přes léto byly aspoň venkovní akce, včil je to takové hluché. Smutnější."

"A ty cesty z Moravanu sú jaké?" Uščuřovala sa zasej tetka a bylo jasné, že směřuje řeč znova ke svojim alotriám.
"Jaké, jaké, veselé sú."
"Nenatahujú sa po vás ruky? Třeba když idete zkratků kolem chat?"
"Šmarjá panno, mi to všecko docházá až včil!" držala sem sa za čelo a v hlavě si přehrávala, jak po mne opravdu stromy natahujú ruky. Haluze ostřihané a seřezané tak, aby vypadaly jak čarodějné ruky s dlúhýma křivýma prstiskama. Tetka sa mi smíla a nalévala další štamprle. Bylo mi to jedno. Vlastně jsem byla ráda. Tetka šla přihodit do šporhelta bukové polénko. Cítila sem na sobě slibovicu a byla jsem úplně bez sebe štěstím, že sa mi tady odkrývá na stříbrném podnosu to, po čem jsem celé léto tak usilovně (a marně) pátrala. Nechtělo sa mi z její voňavé, teplučké kuchyně. Potřebovala sem slyšet všecko, všecičko, co tetka inkognito páchá po dědině. Kdy sa mi taková beseda zas zadaří? Možná, že už nikdy. A to sa mi sem ani za mak nechtělo. Nejlepší bývajú ty akce, na které sa mi vůbec nechce jít.

"Teti, a proč mi to všecko vlastně říkáte? Dyť celé kúzlo zmizí!"
"Všecko ti říkám, protože vidím, že si všímáš a vidíš věci, co ostatní nevidíja. A říkám to enom tobě, tak ať to tak aj zostane. Jasné?"
"Jasné." Ani mne nenapadlo prozradit celé roky budované iluze a čáry.
"Budeš mi pomáhat, mo?"
"Cože?"
"Sama vidíš, že su stará hráza a nekdy už ani nevylezu tam, kde bych potřebovala..."
"Jak ste sa k tom vlastně dostala vy? Také vám to nekdo toť tak předál? Nebo to byl přímo váš výmysl?"
"Och, cérko. Nikdo mi nic nepředávál. Celé sa to vyvrbilo, jak sem začala chodit s Lojzů." Tetina sa zamyslela a pátrala ve vzpomínkách z dávna, "on byl dycky veliký bavič a vypravěč, všecky jeho historky měly většinú pravdivý základ, ale hromadu si k tom přimyslel a přibájil. Mne hrozně bavilo poslúchat všecky jeho příběhy. Nekteré byly vtipné, nekteré takové ty drby z dědiny a nejlepší byly strašidelné pověsti, mrazivé, duchařské příběhy. A toho sem sa chytla. Chtěla sem, aby lidi zažívali takové historky doopravdy, na svoju vlastní kožu. Začala sem ve stráni aranžovat pně a popadané haluze, aby vypadaly jak lidi, zvířata nebo jejich části. Nekdy sem neco zavěsila mezi stromy třeba. Húpalo sa to tam, za větru klepalo dřevo o dřevo. Šak to znáš z Jeníčka a Mařenky, jaký to má živý efekt. Potom sem začala ořezávat haluze, aby vypadaly jak ruky. To mne bavilo moc. A nechávala sem rožlé svíčky tam, kde jich nikdo nečekál. Experimentovala sem s rukama pod splavem, to měl byt jakože lhotský vodník. Ale to sa dalo enom za tmy. Ve dně by to každý hneď odhalil. Mosela sem je chodit v noci vsadit do splavu a nad ránem zebrat do skrýše pod mostem."

Nevěřím. Ale vlastně věřím každém slovu, co tetka řekla.
"To je ale strašně moc práce. Práce, kterú nikdy nikdo nijak neocenil."
"Právěže oceníl. Začaly sa říkat nové pověsti, Lojza mi je nosil z dědiny za čerstva. Sem tam došly nejaké drby dokonca aj od chatařů a z Lán, od táborníků a trampů. To byla moja nejlepší odměna. A mezitím sem chodívala za šera v tom bílém hábitu - ten sem si zhrkla na mašině, ze starej záclony. Lehká látka, co sa dala složit a v pravý čas navléct přes šaty. To máš hneď."
"Nikdy vás nikdo nepoznal?"
"Nevím, mysím, že ani né. To by mi Lojza řekl."
"Takže v tom frčíte už přes 40 roků? A ty kočičí sněmy co?"
"Kočky si jedú po vlastní linii, s týma já nemám nic společného, prosimťa."
"Tož to je přesné. Napsala jsem o tom povídku. Jak kočky vyhlásily stávku a přestaly chytat myši. Ukuly to celé u vás ve stodole. U vás u Křiváků." Tetina sa smíla a hneď to chtěla dat přečíst. Slíbila jsem jí, že to pošlu tajně poštú v dopisní obálce se zlínským razítkem.
"No a včil sem právě dodělala svůj největší projekt. Čuješ ho dycky, když trochu věcéj zafučí větr."
"Tož toto mne zajímá. Včil už začínám tušit, z kama větr fučí."
"Víš, jak sa hraje na prázdnú flašku od piva, ne?"
"Vím."
"Tož tak přesně to funguje. Přivázala sem na stromy toť nad barákem rúle, které su nastavené tak, aby ve větru trúbily. Sú to takové moje lesní varhany. Néni to eště dokonalé, vidím tam muchy, ale výsledky už to má, podle toho, cos říkala."

"Jak vás to napadlo?"
"Když sem jela s Lojzů do Mezříča k sestře, hore nad Držkovú dělali fořtuňk a za ním zostala stát taková vysoká hradba stromů, holé kmeně smrků a ty vypadaly, jak varhany v kostele. Říkala sem to Lojzovi a on tím svojím stylem prohodíl: enom zahrát, Maruško, enom zahrát. Dlúho mi to vrtalo v hlavě, až sem si to nakreslila na papír a potom postupně ve stodole vyrobila opravdické hrací lesní varhany. No nejsu já hlúpá?"
"Geniální. To už je aj na nejakú cenu."
"Tož budeš mi pomáhat?"
"Myslím, že nic jiného mi už ani nezbývá. A hlavně chcu, protože vidím, že to má smysl. Akoráť včil už budu moset jít dom. Už tu mám zprávu od mamky, že vás nemám otravovat."

"Tož val, ať nemáš doma peklo. A nezapomeň vzít hlavně ty ořechy."
"No, na ty bych aj zapomněla, vidíte. Pravila sem: nenalévajte mi už!"
"Nech čagan viset, Vlastičko! Tož sme domluvené, já s tebú počítám a dám ti vědět."
"Nikdy jsem tu nebyla. Nebo jako byla, ale nic nevím."
Tetka si dala prst před pusu a já sem si obula v síni botky.
"Mějte sa a přeju pěkné svátky." Popřála jsem jí. Tetce. Kámošce.
"Pěkné svátky, Vlasto. Su ráda, že sas stavila. "
"Já su také ráda."

A byla to pravda.

Doma jsem v rychlosti odevzdala ořechy a šla "sa učit na písemku" do pokoja. Doma sa sice ptali, co tetka a co strýc a já jsem řekla: "dobré, dobré" a hneď jsem utěkala zapsat všecko, dokuď jsem to měla v čerstvé paměti a než mne vypitá slibovica dožene ke spánku. Stejně jsem nestihla všecko a dopisovala další deň.
Ale co včil?
Slíbila jsem tetině pomoc, tak to mosím dodržat. Nejtěžší bude držat hubu. V běžném životě pohodička, ale co Bejbe? S ním jsem pátrala, s ním jsme měli tajné plány a mapu a nevím co všecko. On by si to zaslúžil. 
Liskni si, Vlasto. Sem žádné city nezatahuj, to je úplně jiná liga. Opravdická zkúška. Ne jak hen před tabulú vykládat o lomu světla v hranolu (pokaždé, když řeknu hranol, vidím hranolky).

Ach jo.
Deník je tajný, ale stačí chvilka nepozornosti a je ve špatných rukách. Co mám dělat? Kdo mi poradí? A proč to vůbec píšu? Dyť to je výroba důkazů!
Protože, kdybych to nenapsala, tak mne to ze vnitřku sežere. Mosí to jít ven propiskú, když hubú to jít nesmí.

Rozhodnuto: Trhám listy a ukrývám na nejtajnější místo.
Pod svícnem je největší tma.
Tak hledajte.
A nepřestávajte hledat.
Nikdy.

V.