ČÁST I. - září

Deník Vlasty Polkovéj

1. září - středa, den nula
No nevím. Přiznajme si, bylo to divné. Nikdo nikoho nezná, všeci jsme sa snažili chovat nenuceně, jak to známe ze seriálů, ale já jsem tu nervozitu cítila. Hlavně ze sebe. Dost lidí je ze Zlína, ale objevily sa aj zajímavé lokality jako Jasenná, Vizovice, Lukov...
Nebudeme předčasně házat flintu do žita, mo?
Peťa, vedle které sedím, je z Bílovic u Uherského Hradiště. Má super sukňu a snáď si budeme rozumět. Já pro to udělám všecko.
Jo a nemáme tu okna. Vlastně máme, ale tak vysoko, že mosíš vylézt na lavicu a teprve potom vidíš koruny stromů a při pěkném počasí v dálce Hostýn. Jinak nic.

2.září - Zvykám si na Zlín
Pořád nevím, co si o té sebrance z 1.B mám myslet. Samozřejmě už sa mi smějú kvůli nářečí - bacha ale - včetně učitelů! Ti by měli chápat pestré kulturní rozpětí regionu. Vyjma paní profesorky Wiesnerové. Té lpění na spisovné češtině uznávám. Protože ona ví, co dělá: "Jak mi začnete před komisí odpovídat na maturitní otázku "tož...", tož vás okamžitě vyhodím!"
Zlín je prý nejspisovnější město (asi chtěli řéct nejtrapnější). Čekala jsem to, ale už mne to pomály začíná srat. Nechcu vidět zkúšání u tabule...To bude estráda pro všecky (kromě mne).
Druhý deň a už ti cosi vadí? Pěkně jedeš, Vlasto!

3. září - konečně víkend
Pátek. Babí léto. Pořáď eště vcelku teplé večery. To može znamenat jediné: Bečka pod střešňů - rozlučka s létem a se starýma pořádkama (kolikátá za totok léto už?).
Pořáď tady předstírám, že je čehosi konec, ale ono sa tom koncu cosi nechce nastat. Pořáď to oddaluje a odsunuje na vedlejší koleje. Baba ťa vřelú vodú poleje. Všecko sa prolíná a přesahuje. Sice asi bude neco nového, ale to staré tady stejně zostane. Možná trochu v jiné podobě, možná ne tak intenzivní. Šak potkávat sa budeme furt, já nám věřím. Aspoň v autobusu (kde jsme teda na zadním sedáku dělali dnes hrozný bordel, smíli jsme sa jak praštění na celé kolo. Jo, jsme praštění. Do jednoho a bez výjimek. Naliskala bych nám, kdybych nás neznala.)
A píšu tady, že bude bečka, ale bečku jsme měli doopravdy enom raz. Když sa dneska objeví flaška vína, tak si možeme gratulovat, každý si šetří peníze na big city life. Pro 10 lidí akoráť. Kdo ví, kdo dneska vůbec všecko přijde? Ať je to, jak chce, aj kdyby nikdo nepřišel, tak sa projdu žlébkem k cestě a půjdu dom normálně po asfaltu. Nejlepší sa mi při tom přemýšlá. Mluvím sama k sobě, zpívám si a je mi nejlíp. Tož nevím, jak su na tom duševně. Asi dobře ne? Jinak bych si nezpívala. Přeca. To dá rozum.

6.září - Tábory, chaty
Většina mojich nových spolužáků kupodivu zná Podkopku. Byli tady na táboře nebo na chatě nebo na Moravaně v bazéně. Je to pro ně takové to exotické místo, kde sa jezdí na prázdniny. Onen romantický zapadákov s velikým lesem a hřibama, kde sa mluví vtipně a kde okoštovali svoje první alkoholy, když si s děckama se súsedství otevřeli borovičku z tatových zásob. To speciální místo, kde si večer u ohňú opékali špekáčky a chleby a kde sa společně báli strašidel z pověstí, když sa konečně setmělo v haluzách. Protože neco jiného je počúvat báchorky v posteli po uši pod peřinú a neco jiného je sedět přímo na místě, kde bosora doopravdy žije a kolem vás néni nic než černočerná tma. Oheň osvítí enom nejbližší stromy, ale co je na něma? Oheň umí dělat ty nejdivnější stíny. Tak opravdové a živé! A co hen ten obrys velikého psa, který sedí jak socha na konci lúky? Přesně ten pes, který hlídá zakopaný poklad po zbojníkoch, přesně ten pes, ze kterého sa ráno stane vyvrácený peň. Máš potom jiný pohled na to, jaké to je bývat na dědině. Nebo možná ne. Co može patnáctileté tela vědět? Šak sme hovno zažili. Zatím.
Vidíš, to jsem si ti nikdy neuvědomila, kolik je tady chat. Nebo jako vím, že naši říkajú: "100 baráků a 300 chat, to je Podkopka". Ale připadlo mi, že na ty chaty moc lidí nejezdí. V létě, o víkendu možná, ale většinu roku sú chaty prázdné. Nebo je to můj dojem člověka z doliny? Fakt je jich tady 300? Uděláme si sčítání? Obejdu to celé za jeden deň? Kde sú hranice katastru? Na Kopnú chodím, ale ne zas tak často. Ani vlastně neznám žádné chataře. Vlastně už znám. Zuzanu.
Až budu veliká, chcu byt geograf.
Jo.

10.září - Rozřazování do řádných řad
V rozřazovacím testu v angličtině jsem dopadla jaksi podezřele dobře a su v té "lepší" skupince. To sa fakt divím, protože si nepřipadám nijak na úrovni. Ale děkuji Bravo a tvoje rubriko Překládání textů pop music z angličtiny do mateřského jazýčka.
It must have been love! Mlask.
Do it! = Rob to!

15. září - Mrcús pokračuje
Ano, je potřeba sa učit, ale také je potřeba dokončit, co bylo započato. Takže pošlu Mrcúsa na sněm, který odstartuje hutné čóromóro.

Mrcús na sněmu

Nastala sobota, slunko se přiblížilo ke kopci a stíny se prodloužily. Od rána jsem spal, abych byl plný sil na dnešní výpravu za hranice svých snů. Budu je potřebovat. Sny i síly. Musím být pohotový, mít postřeh a všecko všecičko si zapamatovat, abych pak mohl zapsat podrobnou zprávu o této vpravdě výjimečné události do svého deníčku. Čekal jsem už jenom na Piškotův signál, který nakonec přišel jen jakoby mimochodem. Krátké mňouknutí a pohyb hlavou. Jako by se snad nic nedělo, jako bychom šli na kopec chytat myši pro zábavu. Přikývl jsem a společně jsme podlezli plot a vydali se nahoru do stráně. Ostřicí a mechem. Březovým hájkem a hložím. Kolem kozáka a fialových holubinek. Pod planou hrušeň vedle šípkové džungle. A pak dolů ke Křivákově stodole posekanou loukou ještě voňavou čerstvě odvezeným senem. Dolů do vlhkého a šťavnatého údolí bezejmenných potůčků. V mezích vlevo od kamenité cesty se odvážili první srnci na večerní pastvu. Mihly se uši zajíců a ptactvo spustilo závěrečnou etudu ze své celodenní symfonie. Nikdy mne nenapadlo, jak krásné kulisy nabízí obyčejný kus krajiny na dohled od mého domovského dvora. Cesta ubíhala mlčky a ve svižném tempu. Na mostku se mi zatočila hlava vůní vlhkomilných rostlin, nad kterými tancovala své čardáše drobounká hmyzí sebranka. Byli jsme na místě. Stáli jsme pod stodolou a dívali se střídavě nahoru a pak zas vlevo na cestu k Trnavě a vpravo k Podkopné Lhotě, odkud přicházely další kočky. Zástupy koček. Davy míc. Nespočet čičin.

Vstoupili jsme do stodoly. Byla plná. Na každém představitelném místě seděly kočky a bavily se mezi sebou. Nestačím vytáčet hlavu, je nás tu tolik, tvoří se skupinky a hloučky. Když míjím jeden dámský spolek zaslechnu rozhovor:
"No mám jich doma včil šest, půlka je Pupíčkových a u tych dalších si nejsu jistá. Byla tma. Ale všecky barvy duhy majú. Už su z nich úplně vycuclá. Eště, že je dnes toť sněm, člověk aspoň vypadne na chvílu z domu. A ty jak, Micino?"
"Mi sa letos koťata nezadařily, cérky. Všeci súsedi sú od loňska vykastrovaní a kocúři z dolního konca sú vám tak zdechlí, že ani nevyběhnú k nám pod Brdo na skok. Ať sa v řiť ukúsíja. Su včil singl a spoko. Spím 20 hodin denně a píšu si do šuplíku nejaké hněty, co mne tak napadajú. Možná to nakonec aj vydám. Ale nebude to pěkné čtení, to vám pravím zrovna."
"Hm, tož mi už koťata zebrali. Ale jak znám Karla, tak budu mět letos eště dvoje nejmíň."
"A slyšeli jste, jak přejeli tu Múrku?"
"Strašná škoda, taková kočka to byla..."
"Mi sa z toho chce bečat eště včil. Chudera!"
"A přitom sem jí tolikráť říkala, ať sa vysere na to přebíhání cesty, šak..."

Zbytek rozhovoru mi zmizel v nastalém kraválu. Všechny kočky se začaly dohadovat a prskat po sobě. Nejvyšší čas na začátek sněmu. Ke mne a Piškotovi sa přitočil jeden k kocourů:
"Zdarec Pišky, koho to máš dnes s sebú? Toho sem tu eště neviděl." Piškot sa podíval nejdřív na kocúra a potom na mne a řekl:
"Hoj, Majáku, to je Mrcús. Brácha. Umělec."
Maják se začal nezdvořile nahlas smát a podával mi packu po lidském způsobu:
"Su Maják z pasek od Malčíků. Mysleli si původně, že su kočka, tak mne pojmenovali Mája a když vyšlo najevo, že su kocúr, už to neměnili. Enom upravili."
Chrlil ze sebe informace a já jsem napínal uši, abych všecko v tom virválu pochytil.
"Já su Mrcús." Řekl jsem a nenapadlo mě nic, co bych dodal. "
Poď, sedneme si hen na bečku, jinde už moc místa néni."
Prosmýkli jsme se davem a usedli na plechový sud od oleje Castrol. Maják se už už nadechoval, že spustí další spršku informací, ale ozvalo se táhlé mňouknutí, které víc a víc sílilo. Jak siréna z hasičské zbrojnice naproti našeho dvora. Ale kočičí. Všichni rázem ztichli. Vešla elegantní mourovatá kočka a posadila se klidně na jutový pytel plný měkkého sena, speciálně připravený uprostřed stodoly. Přelétla jantarovýma podmračenýma očima celé obecenstvo.
"Vítám Vás, kočky. Moje jméno je Marie Terezie a jsem ze dvora trnavské starostky. Nesu znepokojivé zprávy, které by mohly zasáhnout do života každého z nás. Proto nebudeme dnešní sněm protahovat a půjdeme rovnou k věci." Její hlas byl hluboký a zněl majestátně. Všechny oči směřovaly k ní a ona stála s hlavou hrdě vztyčenou jako opravdová šlechtična. Nikdo se neopovážil vydat ani hlásku. Takovou úctu a přirozený respekt jsem ještě nikdy v životě nezažil.

"Předstírala jsem spánek v obýváku, když naše paní starostka vedla zajímavý telefonní hovor, ze kterého vyplynulo, že na našem Chovančáku bude do měsíce stát stožár s vysílačem telefonního signálu. Stavba..."
"Skandál!" Ozvak se náhlý výkřik z davu. A hned se přidávají další hlasy:
"Blamáž!"
"Komplot!"
"Neslýchané! Zbraně do pacek!"
"Do boje!"

Marie Terezie zvedla packu a zasyčela. Rozjívený dav ztichl, ale nespokojené mručení dál tiše probublávalo stodolou.

"Ano, je to nehorázné znesvěcení našeho pradávného území a nenecháme si nic líbit a zadarmo nikomu Chovančák nedáme. Připravila jsem plán na letošní prázdniny, kterým se pomstíme obyvatelstvu Podkopné Lhoty a Trnavy za tento zrůdný čin." Odmlčela se a ticho ve stodle by se dalo krájet křivákem. Křivákem u Křiváků. Krájené ticho - deset deka za 2,50 Kč. (To je polacinu. Beru do každé tlapky). Samozřejmě, že žertuji. Tíživou atmosféru toho krátkého momentu si vybavuji ještě teď, několik dní poté a chlupy na hřbetě se mi samy ježí jako ježkovi ostny.
"My sami bagry nezastavíme. Lidi, ty už vůbec ne. Ale přestaneme chytat myši."

Ticho.

První packy začaly nesměle tleskat a postupně se přidávaly další a další, až celá stodola šuměla tichým potleskem měkkých paciček. Nikdo nic neříkal ani nevykřikoval, protože si všichni moc dobře uvědomovali, jak závažnému úkolu jsou vystaveni. Na jedné straně pomsta pro lidi, na straně druhé odtrhnutí od vlastní huby. Pomsta, která si vyžádá veliké oběti. Marie Terezie pokračovala ve svém monologu:

"A nejenom to. Budeme se snažit myši dostat do všech domů, aby lidi zakusili, jaké to je, když jim někdo naruší jejich nedotknutelné soukromí. Oko za oko, chlup za chlup! Budeme přenášet myší hnízda v zubech jako vlastní koťata z pole přímo do šatních skříní. Budeme malé myšata krmit obilím, mlékem a suchým chlebem, aby dobře rostla a prospívala a hlavně: aby se dál množila...Ach ano, já vím, je to zcela proti naší přirozenosti, ale Chovančák není kdejaká stráň. Připomenu pro nové členy našeho společenství i pro staré bardy, že Chovančák je posvátný kočičí vrch už od pradávna, kdy Jura Kocúr založil valašský spolek kočkovitých. Je to místo setkávání a předávání zkušeností. Místo, kam se můžou kočky uchýlit, když jim hrozí nebezpečí. A hlavně je zde lesní hřbitov koček, našich předků, jejichž práce si velice vážíme a jejichž památku ctíme. Také tam byl pod zemí uložený náš vzácný poklad. Naše kočičí zlato. Požádala jsem Macíčka s Murýnem, aby dnes ve vší tichosti poklad přenesli sem do Křivákovy stodoly. Budeme hlasovat, kam jej prozatím ukryjeme, než se přes Chovančák přežene vlna stavebních prací.

Také poprosím, aby se po vztyčení stožáru na Chovančáku objevil na každé posteli mrtvý ptáček jako symbol našeho odporu. Druh si zvolte sami podle svého svědomí a svých schopností. Pro mládež, nešikovné a obezity jsem připravila tento seznam, do kterého můžou stříknout svoje pachové stopy a my zajistíme ptáčky i pro ně, aby mohli tomuto svému úkolu dostát. A prosím vás: opravdu stačí pár kapek, ať není seznam promočený jak minule, když jste se zapisovali do kurzů předení."

Ve stodole to začalo šumět tichým hovorem. Marie Terezie se šla napít. Maják mi špitl do ucha:
"Vidíš tamty dva siláky u tráma?" Zapátral jsem očima po zemi stodoly a zrak mi na ně padl okamžitě. Urostlí, hedvábně lesklí kocouři s očima zelenýma, jak žabinec. Jeden tmavý mourovatý a druhý zrzavý. Stáli jako sochy. Čestná stráž. Kočičí rytíři. Otočil jsem se k Majákovi:
"Šak ba, že je vidím. Kdo to je?" Maják si utřel nos packou ve stylu "naši šli tam, vaši šli tam" a s tlamičkou nalepenou na mém uchu řekl:
"To je Murýn s Macíčkem, hlavní strážci kočičího pokladu. Vidíš?" Lupl okem směrem k trámu: "V té bedničce mezi něma je určitě poklad, říkám ti jedno: je tam na sto procent poklad, Mrcúsu. Vsaď sa!" Myslel jsem, že mne dneska už nic nepřekvapí, ale evidentně nebyl všem překvapením konec. Marie Terezie se vracela ke svému řečnickému polštářku, kterému se v kuloárech říká "hlavní zhlavec".

"Rozhodla jsem se také, že dočasně přemístíme naše klenoty do jiné skrýše." Všechno znovu ztichlo a Marie Terezie pokynula packou ke strážcům pokladu. Murýn a Macíček bez mrknutí oka vystoupili i s truhlicí ze stínu trámu.
"Na Chovančáku pod triangulační značkou nebude v těchto neklidných časech bezpečno. Proto jsem se rozhodla, že dnes uspořádáme hlasování o tom, kde dočasně poklad ukryjeme."
Šum tichého hovoru prolétl prostorem.
"Připravila jsem dva návrhy, ke každému řeknu všechna pro a proti. A samozřejmě jsem otevřená připomínkám." Pokračovala Marie Terezie věcně, "Prvním místem je naše stará skrýš v hřebenové skalce pod Chovančákem. Je to stinné, studené místo nad lidským chodníčkem. Výhodou je poloha mimo hlavní trasy, přitom je jednoduše dostupné. Nevýhodu vidím v časté přítomnosti divočáků v těchto místech a jejich zálibě v rytí. V kamení sice neryjí tak často, ale jsou to prasata, u kterých si člověk nikdy nemůže být jistý."
Marie Terezie se na pár okamžiků odmlčela.
"Druhým místem, které ovšem leží mimo oblast Chovančáku, je kočičí chata přímo tady nad Křivákama. Pod chodníkem kolem přední části chaty je tajný skrytý prostor, kde se pohodlně vejde truhlice i maskování z trávy a listí. Otvor je zakrytý plochým kamenem, pro běžného návštěvníka nerozeznatelným od zbytku chodníku. Ale jak říkám, je to mimo výsostné území Chovančáku, což může být riskantní."
Z davu se zvedla zrzavá packa: "Chovančák už pro nás není bezpečným místem. Budeme radši držet hlídky tady u Křiváků." Marie Terezie mlčky přikývla a dívala se do davu. V jejích očích se mísily obavy a tíha rozhodování. Z druhé strany se ozval hluboký kocouří hlas:
"Ano, poklad ukryjme zde, máme tady víc možností úkrytu, více možností obrany."
"Dobrá. Nechám vám všem čas na přemýšlení. Za čtvrt hodiny se vrátím a budeme hlasovat." Řekla Marie Terezie a oblíznutou packou si uhladila ofinku. Při seskoku z řečnického polštářku se ještě otočila k napjatému publiku.
"Ještě upozorňuji, že pokud poklad ukryjeme mimo Chovančák, musíme urychleně vyslat posla na Vrzavky za prakocúrem Tačúdem, abychom jej o této nové skutečnosti informovali. Je to nebezpečná a dlouhá cesta, proto budu vděčná za jakéhokoliv dobrovolníka. Promyslete to, prosím, podle nejlepšího kočičího svědomí."

Nejdivočejší sny, nejbujnější fantazie ba i televizní zpravodajství byly proti tomu, co se dnes dělo u Křiváků, jenom slabým odvarem, čajíčkem pro mimina. Tady se rozhodovalo o osudu celé dědiny. Vlastně celých dědin. Představil jsem si Piškota, jak nechytá myši a nebyla to pěkná představa. Myslím, že jeho závislost na teplé myší krvi je příliš silná na to, aby s ní ze dne na den přestal. Bude mu zle, budu ho muset hlídat. A protože je to kočka mému srdci nejbližší, tak ať už udělá Piškot cokoliv, nikdy ho nenapráskám. Přísahám. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. A to moje nezvedené kočičí svědomí mě tlačí do hrudi a opakuje dokola jak kolovrátek, že je potřeba splatit dluh za roky rozmařilého nicnedělání u Knedlů na dvoře. Že mám ostatním co oplácet. Že nikdo z nás nežije jenom sám pro sebe. A proto se teď snažím nevnímat užvaněného Majáka a protahuji se kolem něho mlčky k Piškotovi, abych mu řekl, že na Vrzavky za prakocúrem Tačúdem půjdu já. Nevím sice, kde to je a ani nevím, co je Tačúd zač, ale dlužím to. Dlužím to lhotským a trnavským kočkám. Stojím před Piškotem, chrlím to zebe, melu a melu a přitom vidím, že v jeho drsném frajerském pohledu se mihlo něco jako dojetí. Malá jiskřička hrdosti. Snažím se košatě popsat svoje důvody a pocity a odhodlání. Živě gestikuluji packami. Dramaticky krčím čelo. Piškot se na mě dívá, dlouho mlčí a pak konečně řekne:
"Přihlásím sa a půjdeme spolem, Mrcúsu. Budem sa navzájem hlídat a opatrovat."
Jsem dojatý a chtěl bych Piškota obejmout, ale vím, že by mne poslal do kočičí řiti. A tam se mi moc nechce. Chce se mi na Vrzavky. Úplně nejvíc moc.
Marie Terezie se vrací. Hlasujeme. Zvedám packu pro úkryt u Křiváků a společně se mnou zvedne packu i většina koček ve stodole.
Odhlasováno.
Murýn s Macíčkem odcházejí ukrýt poklad k chatě nad stodolou.
Celá stodola hučí hovorem a mňoukotem, debatuje se, povídá a předpovídá se budoucí vývoj. Scházíme s Piškotem dolů k potoku a na cestu a Maják na nás křičí:
"Dejdeté?"
Předstírám, že ho neslyším. Stojíme před Marií Terezií a životem ostřílený Piškot se ujímá slova. Mary Tery přikyvuje a smutně se usmívá. Snaží se projevit vděk, ale zároveň varuje, že pro mnohé kočky to byla jejich poslední cesta. V hlavě mi vzniká koktejl všech možných pocitů, ale převažuje zvědavost a odhodlání. Naposledy Marie Terezie ztiší dav a oznámí, že odcházíme za prakocúrem. Tichý tlapkový potlesk nás vyprovází ze stodoly ven. Mávám všem, Majákovi, Marii Terezii a hezké kočce na trámu nad trakařem. Noc je příjemně chladná, z potoka kuňkají kuňky se žlutými bříšky a my se loudáme od Křiváků nahoru k Podkopné Lhotě. Na nebi jsou všechny hvězdy a jednu z nich jsem uviděl spadnout. Přál jsem si dojít na Vrzavky a zpátky.

18. září - Kino Kokino a Mrcúsova cesta na Vrzavky
Příští týdeň půjdu s Martinú do kina. Ona chodí na kdeco, je filmová odbornica a pravidelně odebírá časopis Cinema. Já jsem byla v kině tolikrát, že bych to spočítala na prstoch svojich ruk, takže si nechám ráda poradit. Hraje v tom Depp, tudíž to nebude krok vedle. Aj kdyby stál příběh za hovno, dycky je tam Depp, který to svým šarmem a čarizmatem zachrání. Já mu věřím, ogarovi.

Poznámka: Kdybych nekdy v budoucnosti vlastnila kino, pojmenuju ho Kino Kokino. Zní to libě. Libo-li kokino? Ovšemže.
A co Mrcús? Mrcús ide na Vrzavky, dobrodružství pokračuje! Pojďme a poodhalme společně roušku, za kterou se ukrývá dobrodružný život lhotských koček.
Poznámka: Pořáď tady slyším: "Ukluď si, ukluď si." Ale nejde to. Bez bordelu není tvorba. Zkúšala jsem to. Věřte mi.

Já stejně vím, že nevěříte.

Cesta na Vrzavky

Sedím za komínem jedné malinké dřevěnice na Kopné a není to náhoda. Na komíně je totiž namalovaná černá kočka, symbol prakocúra a jednoznačné znamení toho, že jsme už blízko. Že jsme na správné cestě. Piškot vede jako zkušený průvodce, bez zbytečných řečí a zastávek. Sám jsem si mohl hlavu vykroutit, kolik věcí jsem po cestě viděl a nechápal. Ale říkám si, že na všechno bude čas až po cestě zpátky. Zeptám se na všechny chaty a dvory a paseky, kde jsme měli připravené gurmánské svačinky. Říkává se, že hlad je nejlepší kuchař, po dnešku musím pořekadlo zcela změnit na "kočka je nejlepší kuchař". Lhotské kočky zapojily všechen svůj um a dokázaly vlastními drápky vylovit z lidských komor, špajzek, kredenců a nebojím se říci i košů, to nejdelikátnější jídlo. A podávalo se na stříbře. Ano, jak říkám. Na stříbrném alobalu.

Zeptám se i na všechny ty zákoutí a skrýše, ze kterých nás strážily dobrovolné hlídky, a nakonec i na jméno obláčkové kočky, která na mě mrkla ještě za ranního pološera na Křivé rovince. Byla dokonalá a nikdy jsem nic krásnějšího a vrňavějšího neviděl a myslím, že ji nutně potřebuju vidět znova. Ne, nemyslím si to. Vím to. A udělám pro to všecko. Chce se mi hrozně moc zpívat, ale šetřím dechem. Zatím. Pro vyšší věc.
Teď si ještě užívám pohled na čerstvě posekanou louku a čerstvou chvilku odpočinku, ale za minutu opět vyrážíme. Cítím zvláštní mrazení. Jsem v úplně novém světě, který snad nemá hranice. A v tom Piškot říká:
"Mrcúsu, prakocúr má dvě kanceláře, jednu letní a jednu zimní. Letní je přímo ve skale a tam by podle správnosti měl byt dneska. Ale donéslo sa mi, že prý sa prakovcúr poslední dobú stahuje spíš do téj druhéj. Na hůru v dřevěnici u čarodejnice důle pod Vrzavkama."
"Dobře," řekl jsem a trochu jsem se ošíval, "víš, Piškote, nevím přesně, jak mám v Prakocúrem mluvit. Jak ho mám oslovit, jak ho mám pozdravit. Su ti z teho celý jakýsi nervní."
"Neboj sa nic, jak dojdeme k prakocúrovi řekneme zaraz "zdravíme ťa prakocúre Tačúde" a on nám odpoví a pozve nás dál. Sednem si k něm a představíme sa mu, aby věděl, s kým mluví. Potom mu povíme o kočičím povstání proti stavbě vysílača. Uvidíme, co nám na to řekne. Všecko si zapamatuj a možná bude lepší, když to aj zapíšeš." Zamyslel se Piškot nad svým novým nápadem.
"Ty budeš mluvit, já budu psat, jo?" navrhl jsem mu.
"Može byt." sykl Piškot a kývl hlavou, že je čas vyrazit na poslední úsek naší cesty.

Prakocúr

Chalupa s obrázkem kočky za komínem byla roztomilým udržovaným obydlím. Kdybych se někdy v budoucnosti chopil režisérského řemesla, natočil bych svoji pohádku právě tady. Čekal jsem, že Tačúdova zimní kancelář bude podobná. Nebyla. Ani zdaleka ne. Byl to totiž pravý opak.

Doslova nic nebylo na té chatrči rovně nebo v pravém úhlu. Všecko bylo křivé, ujeté a rozbité. Statik by měl jasno. Nedalo mi to a optal jsem se Piškota, co to má znamenat. Proč tak důležitý kocour žije v čemsi tak zrůdném. Piškot chvilku přemýšlel, hleděl na nebe a na les a potom začal rozvážně po piškotovsku:
"Počúvaj Mrcúsku, néni to tak jednoduché. Mosíš myslet, že Tačúd je v téj kuči doma. Jinde to nezná. Bylo to sedmé koťa sedmého koťata a měl od narození zvláštní schopnosti, takže si ho Čarodějnica z Vrzavek vychovávala k svojem obrazu. Byl jí zvyklý sedět za krkem, když míšala v hrncoch dryjáky a pálila gořalku z planých trnek a škaredek. Sám uměl poznat, kde je v člověkovi skovaná nemoc a lesti je to konečná nebo sa eště dá vyléčit. Takový náš kmocháček smrťák. Lidi, kteří sa nebáli, a takých bylo enom pár, lozili hore k čarodějnici pro uzdravéní a on jim naděloval diagnóze. Sám sa držál Vrzavek jak hovno košule a nikdy nebýl nikde jinde. Lesti za to mohly nejaké její čáry máry nebo enom obyčejná kočičí zdechloba nikdo neví, ale doslova srostl s túte chalupů. Jedině přes léto negdy zmizl do stínu skaly. Možná tú dřevěnicú prorostl skrz naskrz, stejně jak nehty starej čarodějnice prorostly jejíma škarbalama. Čarodějnica sa už dávno ztratila, ale Tačúd zostál. Čúl sem, že prý mu dala napit "fúsatej slibovice", která podle pověsti prodlužuje život nadvakráť, ale nesmí sa jí vypit moc, ináč ti naopak půlku života zebere. A tú hranicu je schopný poznat málokdo. Šak víš, co sa všecko navykládá mezi lidima a mezi kočkama tým tuplem. Těžko řéct, jak to celé bylo a co je pravda a co sú výmysly. Všecko to vím enom z doslechu od lidí, kteří si čarodějnicu eště pamatujú, když byli sami eště malýma smykama. Ale Tačúd není žádný princ ani král, aby sis nemyslél. Je to takový náš nadaný stařešina, který dokáže věci, které běžná kočka neumí. Proto si ho vážíme a věříme, že by eště mohl dokázat pomoct, kdyby někdo z nás potřeboval."

"Aha, takto je to. Měl jsem trochu jiné představy." Hlesl jsem.

"To sa nedivím," procedil Piškot, "všeci o něm muvíja jak o vznešeném kocúrovi, ale skoro nikdo ho nikdy neviděl na vlastní oči. Šak, co bych ti vykládál. Poď sa podívat, jaký je doopravdy."
Nechali jsme rozpadlú dřevěnicu za zádama a přišli jsme k první skale, která za větrných nocí doopravdy vrže a dala název celým Vrzavým skalám.
"Tady by měl byt. Hen v tej ďůře." ukázal Piškot pod šikmou střechu šedého kamenného bloku.
Vylezli jsem k díře, ale byla prázdná a vypadala opuštěně. Hnědé listí v tlusté vrstvě, škvor a hustá pavučina svorně dosvědčovali, že tady nikdo nebyl aspoň půl roku. Viděl jsem, že Piškot povytáhl obočí a obrátil se zpátky.

"No nic, mosíme zpátky," řekl nahlas, ale potom jsem slyšel, jak si pod vousy potichu opakuje: "Divné to je velice. Divné, divné."
Seběhli jsem na chodníček mezi stromy a já jsem se ještě jednou otočil zpátky ke skále. Bylo v ní něco tajemného, co slova těžko popisují. Ovanul mě studený kamenný vítr, co voněl po mechu a lesní hnilobě. Na pár vteřin jsem zkameněl a v hlavě se mi mihl obraz staré čarodějnice v dlouhé sukni, jak s kocourem na nahrbených zádech obchází skalisko a omotává ho tenkou bílou nití. Stála ke mně zády, pak se otočila a její oči blýskly mým směrem. Nebyl jsem schopný slova ani pohybu. Hleděla na mne divokýma uhrančivýma očima a hodila bílou nit mým směrem. Jako kovboj laso. Nit letěla pomaloučku vzduchem a zachytila moje ucho, ucítil jsem na něm chladivý řezavý pocit a pak to celé náhle, jako lusknutím prstů, skončilo. Vzbudil jsem se z divné halucinace a byl zase zpátky v lese. Ale pořád na tom stejném místě. Slunko se schovalo za mrak a celá scéna potemněla. Čarodějnice byla pryč, bílá nitka byla pryč, jenom skála trčela křivě mezi korunami stromů a tichým drolivým zvukem padajících kamínků se mi posmívala. Piškot pískl mým směrem a já jsem střelhbitě vyrazil za ním, chtěl jsem být odtud co nejrychleji pryč. Zároveň jsem však věděl, že se chci určitě ještě jednou vrátit. Ne jednou, radši víckrát. Zase na pár vteřin zkamenět a nechat se lapit. Ucho mne pálilo. Ale byl to určitě jenom sen.
Vypadal jak cucek vytažený z odpadu u vany. Svítily mu akorát tmavé oči, které měly mlhavý závoj. Pozdravili jsme s Piškotem zaráz. Sešlý prakocúr Tačúd nás přivítal jen pokýváním opelichanou hlavou. Pak na chvilku zbystřil a řekl: "Mikešu! Si to ty?" Stojím a koktám, že ne, že su Mrcús. Takové přivítání jsem opravdu nečekal. Tačúd posmutněl a se zklamáním zamručel:
"Vidím už enom na jedno oko, víte? Všecky čérné kočky sa mi zdajú podobné Mikešovi od Josefa Lady."

Ujistil jsem Prakocúra, že nejsu Mikeš, ale Lhocan, Mrcús a představil jsem i Piškota. Ten se pak hned ujal slova a vyložil prakocúrovi důvod naší cesty. Zeširoka vykládal celou historii, o Chovančáku, o stavbě vysílače, o našich sněmech u Křiváků, o plánovaných kočičích nepokojích, zatímco já jsem všechno pečlivě zaznamenával těsnopisem na papír. Chtěl jsem pak u Křiváků přednést co nejpřesnější zprávu z naší návštěvy. Celá šopa bude hltat moje slova, musím být pravdivý. Snažil jsem se soustředit, ale přítomnost prakocúra na mě působila podivným stísněným pocitem. Cítil jsem neustále jeho slepý pohled. Poslouchal sice Piškota, ale zároveň mě celou dobu špikoval očima, znervózňoval mě a způsoboval hrubky v mém textu. O co mu jde? Proč se dívá na mě a ne na Piškota. Ten říká důležité věci, ne já. Jsem snad někde umazaný od jídla? Snad ne, celý jsem se kontroloval a ulízal. Znovu jsem se soustředil na zápis, ale chtě nechtěse mi vracela Piškotova slova:
"Takový náš kmocháček smrťáček."
Byl jsem rozhozený a zmatený. Velice.
Piškot domluvil a prakocúr na malý okamžik setrval v tichu a se zavřenýma očima. Z venku se k nám neslo tiché letní šumění listí a vrzání větví o děravou střechu chalupy. Pak se ozval nakřáplý hluboký hlas. Tichý, ale pevný. Nemohl jsem v něm ovšem přeslechnout naléhavý dýchavičný podtón.
Oči Tačúd otevřel až v polovině první věty:

"Děkuju Vám obúm dvúm, že ste sa vypravili až sem hore na Vrzavé skaly. Zajímavé věci sa dějú kolem Lhotky a Trnavy, to zas né že né. Ludé si ale většinú dělajú, co chcú. Nekdy majú světlé chvilky a jindy bych jim nejradši dál všeckým po čuňách. To je stejné, jak s nama kočkama. Každý sme nejak hlúpý. Akoráť, že ludé si často myslíja, že co je dobré pro ně, je dobré pro všecky."
Nadechl se zhluboka a pokračoval:
"My sa včil mosíme postarat o to, aby si aspoň na malučkú chvilečku uvědomili, že tu nejsú sami. Súhlasím všeckýma packama s návrhem Marušky Terezákovéj. Všecky kočky ať přestanú okamžitě chytat myšiska a plnit tak svoju kočičí povinnosť."
Zapsal jsem všechno do posledního písmenka, ale pak jsem se zarazil, protože Tačúd se náhle otočil mým směrem, upřel na mě svoje nečitelné oči a řekl tajemně:

"Vidím, Mrcúsu, že ťa zachytila Teta do svojí pavučiny."
Co? Jak to može vědět? Šak sa mi to enom zazdálo. Oněměl jsem úžasem. Piškot zíral a z otevřené mordy mu blýskaly drobné ostré tesáčky. Tačúd nechal doznít větu a dramaticky se odmlčel. Napětí se dalo krájet. Pak pokračoval:
"Ty sa sem mosíš eště vrátit, Mrcúsu. Včil eště né, včil mosíš jít do doliny pomoct ostatním, nabrat nejaké zkušenosti a zplodit malučké koťacka. Já si ťa potom k sobě zasej zavolám. Už su starý a aj když sem sa napíl fúsatej gořalky, tak nesmrtelný nejsu a nekteré věci mosím předat. Tebe vybrala Teta, tož to ti nic inšího nezbývá."
Zdálo se mi, že se Tačúd pod vousky pousmál.
"Co hledíš jak zjara? Jak kdybys o tom nevěďél?"
Hleděl jsem a nevěděl jsem. Ale Piškot se na mě díval a ukazoval packou na moje ucho. Na levé ucho, na kterém se před chvílí na krátký okamžik zachytila čarodějná nitka hozená od vrzavého skaliska. Sáhl jsem si na něho a necítil jsem nic. Optal jsem se:
"Co je, Piškote? Co sa to tu děje za magyju?"
"Mrcúsu, máš přes ucho bílý prúžek." špitl Piškot.
"Kýho šlaka?" rozhlížel jsem se kolem a hledal nějaké zrcátko nebo aspoň sklo, když se opět ozval Prakocúr pobaveným hlasem:
"Enom sa z teho neposer, Mrcúsu. Potkál sas s Tetú, ona prostě takové věci dělává. Má to veliký strašidelný efekt, jak vidím. Já sem ju za tyte triky dycky peskovál, ale nic platné. Vidím, že ju to drží aj po smrti."
Prakocúr sa začal dusit, ale pochopil jsem záhy, že se jedná o smích.
Byl jsem plný různých pocitů a otázek, ale řekl jsem nahlas jenom:
"Dobře Prakocúre, vrátím sa." Kolena se mi při tom třásly jak vanilkový pudink a chtěl sem být už radši pryč a daleko. Strašně jsem se bál a strašně jsem se těšil a chtělo se mi strašně moc volat do celého světa, že su Mrcús - vyvolený lhotský kocúr. Největší dobrodruh na světě. Nebo aspoň na Kopné.
Dali jsme si s Prakocúrem po štamprli a spěchali zpátky, dolů do údolí bublavé Trnávky.

Nepokoje myších kožíšků

Mezitím, co jsme nesli Tačúdovi důležité zprávy, nastal v Podkopce a v Trnavě zásadní obrat.
Celé kočičí osazenstvo sněmu zatlo packy a vykročilo konat svoji novou povinnost. Myši mají od této chvíle pré na prostest proti stavbě stožáru. Nastává dokonalý myší chaos. Kočičí rebelie propuká v plné síle, když kočky začnou nosit myším jídlo a teplé přikrývky na stavbu hnízd. Lidé běsní a šílí a tisíce korun padají do kas obchodů za plašiče hlodavců. Myši zaplavují domy, šopy, telefonní budku a autobusové zastávky. Napětí zaplavuje povodí Trnávky. Slzy zaplavují lidské oči. Z oken obecního úřadu zaznívá kvílivý nářek a zvolání: Povolejte krysaře! Sám starosta zapomíná, že taková profese už dávno neexistuje a že ten muzikál, co viděl v Praze je jenom středověká pověst. Ovšem největší fanoušek muzikálu Jožin již obléká hábit, hlavu kryje kapucí a píská na zobcovou flétnu muzikálový popěvek. Táhnou se za ním však pouze zvědavé děti, které se mu drze posmívají do té míry, až Jožin bojuje s myšlenkou, jestli raději nesvrhnout do potoka malé fakany. Myši ho nenásledují. Posmívají se mu z bezpečných úkrytů a staví na potoce záchytné hráze, kdyby třeba někdo z myšího plemene přece jen omylem podlehl falešnému tónu Jožinovy flétny.
Všechno vypadá beznadějně. Svolané zastupitelstvo není schopné najít žádné řešení. Myši lezou po chlebíčcích připravených na stole jako pohoštění. Odvážný mlsný hryzec si plave v malinové sodovce jak v bublinkové vířivce. Plave si a nezná bázeň. Zastupitel Marušák ho pohotově vyleje z okna, ale když jednu myš vyhodíš oknem, deset jich přijde dveřmi. Myšina prostupuje pozdně letním vzduchem. A kočky? Ty mají celou situaci na háku a nehodlají pohnout drápem, aby nehorázné stavy myší alespoň kosmeticky zregulovaly. Starostovi sice přistál na stole vysvětlující dopis od Mery Tery, ovšem strašně naškrábaný, plný hrubek a tudíž zcela nečitelný. Ve škole a ve škoce bude od září zakázáno recitovat Vařila myšička kašičku a Tancujte myši. Už to schválil ředitel a Klub rodičů a přátel školy.

Sám jsem zažil odvrácenou stránku pouličních nepokojů. Nesouviselo to ani tak s obranou myší, jako spíš s obláčkovou kočičkou, která mé srdce utopila ve svých modrých očích. Zahlédl jsem ji v podvečer u Machů před plotem. Než jsem se stačil přiblížit, vylezla na tŕn, kde se uložila k sladkému dřimkání. Zadní nohu nedbale pověšenou dolů a packy složené pod nadýchaným hrudníkem.
Idol, kráska, víla a svůdnice.
Probudila ve mně jedním pohledem všechny živočišné pudy, které spaly ukryté kdesi hluboko v mrcúsovském těle.
Zastavil jsem se pod stromem a řekl odvážně:
"Zdár." Nebudu si nic nalhávat, znělo to jako chcaní na plech. Měl jsem se předtím pořádně rozmluvit: "naojeluje-i Lůlie to linoleum či nenajoleju-li ho"
Ach jo.

Ona se ale usmála, přivřela oči a něžně mňaukla.

"Su Mrcús." Pokračoval jsem zbrkle a spoléhal jsem na to, že narychlo vymyslím nějaké zajímavé téma k rozhovoru.
"To tady nikoho nezajímá, špekatý čerňáku." Ozval se nepříjemný hlas za mnou. Škubl jsem sebou a otočil jsem se. Zvedl jsem vyjeveně obočí. Říkám Vám popravdě, hnusnějšího kocoura svět neviděl. Klasický mourovatý týpek s vyryzlými skrnami a špínou na packách. Nemytý a nečesaný. Smradlavý. Nechutný. Ale hlavně: zcela drzý. Změřil jsem si ho pohledem. S takovým buranem nemělo cenu diskutovat. Obrátil jsem se elegantně a namířil si to dolů po kraji cesty, zpátky na náš dvůr.

Pokud si ten ohyzda myslel, že vyhrál, tak to se škaredě spletl, chlapeček. Hned jak se snesla tma do korun stromů, olízla asfalt vozovky a splynula s ním v jednu barvu, vydal jsem se k Machově chalupě za Obláčkem. Šel jsem nejhoršími cestičkami, ale pořád jsem si hlídal fazónu, abych se co nejvíc lišil od darebného drzouna. Dorazil jsem pod strom, ale neseděla tam. Rozhlédl jsem se a viděl jsem ji vyskočit na štít střechy garáže. Začal jsem pěkně po kočkovsku bez zbytečného mluvení a spustil jsem svoji nejlíbeznější sváděcí písničku, kde jsem vylíčil všechno nejslastnější štěstí, které ji čeká, když skončí právě v mém náručí. Zpíval jsem a ona přicházela blíž a blíž, až v nejnižším místě seskočila ze střechy a pokračovala pořád směrem ke mně. V oranžovém světle pouličních lamp vypadala jak puma z přírodopisných cyklů na ČT2. Přidala se ke mně a náš duet se nesl po Podkopné Lhotě jako andělský chór. Slyšel jsem sice, že lidé naše písničky přirovnávají k vraždění neviňátek, ale to je určitě jenom proto, aby nás nasrali. To už je taková lidská valašská nátura, dělat si legraci z věcí, které ve skutečnosti obdivujeme.

A v tom se to stalo.
Mastná pracka zasvištěla vzduchem a zasekla se mi do krku. Vypískl jsem falešný tón a ten zničil všechnu tu výjimečnou atmosféru, která se mezi mnou a Obláčkem pomalu přelévala. Obláček uskočil, záhlédl jsem ji, jak se běží schovat do bezpeční trnkové koruny. Otočil jsem se a viděl obrovské oslizlé tělo škaredého kocoura.
"Tak ty si nedáš pokoj, jo?" zachrochtal.
"No nedám, voe, protože si myslím, že dokud sa neumyješ, tak jsi u ní beztak úplně bez šance."
"Drž hubu, šušňu."
"Eště bys byl rád, kdybys byl aspoň šušeň." Kontroval jsem a potom už Hnusák neříkal nic a jenom sekal a drápal a zakusoval se mi do kožichu a já jsem se snažil setřást jeho odporné tělo a uštědřit mu také porcičku bolavých šrámů a zlomených končetin, i když se mi to moc nedařilo. Protože si nemusíme nic nalhávat, nejsem pravý bitkař, a to zas Hnusák pravý bitkař je. Dával mi to pořádně sežrat. Když jsem se zakousl do jeho kožichu nešlo si nevšimnout divného puchu a strupů, které má na sobě, takže si myslím, že stejně brzo chcípne a nebude to určitě účinkem mých pěstí. Jenom abych od něho ty nemoce nechytil já sám. Chci být pro Obláčka zdravý. A lesklý jak psí kulky. To jsem možná přehnal, žádná kočka pochopitelně nechce vypadat, jak psí pytlík.

Odneslo to moje ucho, ve kterém zela díra velikosti mexického dolaru, a čtvereček kůže na stehně, které teď bylo odhalené na maso. Bolelo to jako čert. Ale pro Obláčka cokoliv, utěšoval jsem se. Ležel jsem zcela dodrbaný, opřený o plot a vydýchával jsem bitku. Hnusák se na mě díval a válel se smíchy po zemi a popadal se u toho za břicho, plácal se do kolen a slzely mu okysané oči. Nevšiml si přitom, že je už nebezpečně daleko na cestě. Uslzenýma očima nezahlédl včas auto a slechy ucpané žlutohnědými hroudami ušního mazu nezachytily včas zvuk motoru. Zbyla z něho na cestě placka.

Moje cesta k Obláčkovi byla volná. Doufám, že má v lékárničce desinfekci. A obvaz. A chlast.

Nové vlny nad Chovančákem

Na konci zlatavého měsíce října stojí na Chovančáku nový stožár, u něho budka a kolem dokola plot. Kočky mají další sněm, kde začínají hlučně protestovat, že už mají po krk granulí a zbytků z kuchyně. Krev je krev a že požvýkat si teplý myší kožíšek už je snem úplně každé lhotské a trnavské kočky. Navíc se každým dnem znatelnějí hlásí o slovo podzim, po kterém přijde zima a na tu je potřeba nabrat oteplovací špeky. Sama Marie Terezie uznává bezvýchodnost situace a kapituluje se slovy:
"Byli jsme před stožárem, budeme i po něm. Snad byli lhocani a trnavjani dostatečně potrestáni myší záplavou. Ale upozorňuju Vás, kočky, abyste byly nadále ve střehu a nevěřily lidem nos mezi očima. A hlavně, abyste o příštím sněmu informovaly i nové kočky, přinesené z jiných dědin, útulků a inzerátů. Musíme být víc než kdy jindy jednotné, když už jsme tak mlsné a líné, že to až není pravda. Všecky nové kočky poučíme o Chovančáku, o našem pokladu a o tom, co jsme tu letos na konci léta dokázali rozopoutat. Kočičí zlato zostane ukryté pro příští generace pod železnú kočků. Chovančák zatím ponecháme v karanténě a uvidíme, jak sa s ním časem sžijeme. Je náš a my ho neopustíme. Pruhovanou triangulační značku jsme také přežili ve zdraví. A prý se snad chystá vyhlídkový přístřešek. Lidi to tam mají rádi, všimla jsem si toho už dávno."
Kočky vybíhají ze směnu jako střely. Letí si nacpat pupky čerstvými vykrmenými myškami, které jsou zmatené a nečekají, že by je do této chvíle kamarádské kočky, které o ně tak dojemně pečovaly, mohly jen tak ze dne na den mírnyx-týrnyx sežrat. Všechno se vrací do zajetých kolejí.
V dědinách zavládne podzimní sychravý klid, který s každým mlhavým ránem směřuje k prvnímu mrazíku a k prvnímu adventnímu cinknutí rolniček.

Jaro - Piškotova poštovní schránka

Milý Piškote,

až budeš číst tento dopis, budu už navrchu na Kopnéj a možná až na Vrzavkách. Před čtrnácti dňama sa Obláček okotil a máme spolu 6 koťat, všecky černé jak já. Nejkrásnější koťata pod sluncem, co ti budu povídat. Ale nemohl sem zostat, dostal jsem vzkaz z Vrzavek, Tačúd je na tom čím dál hůř, myslím, že příští zimu už nepřečká. Mosím jít za ním.
Vyřiď u Knedlů na dvoře, že už sa nevrátím, ať ti nesypů zbytečně moc granulí. To by potom chodily vyžírky od súsedů nebo psiska nenažrané. A řekni, že mi tam bylo dobře a že su jim vděčný za všecko, co pro mne dělali a jak mne nosili na rukách, hladili na klíně, jak mne brali v zimě do tepla a nechávali mne spat přímo na radiátoře. Já na ně nikdy nezapomenu a na tebe také ne, Piškote. Mám ťa rád a opatruj sa. Dávaj tam na ně důle pozor a zastav sa nekdy.

Snáď to nebude moc rozpité, pár slzí mi kaplo z oka na papír...

Navždy Tvůj, jiskřivo čérný
Mrcús Knedla
lhotský kocúr

20. září - Prso
Jedeme autobusem ze školy a pod Trnavú si ogaři vykládajú a Zdeňa prý:
"Hle, hen Chovančák, ten mi dycky připomínal prso."
A Jura na to: "Ty vidíš prsa aj na našem dědovi."
A Zdeňa: "Ale tož jako on je fakt má!"
Jura: "To je genetika, vole."
Zdeňa: "Šak mi je to jasné, proto mu říkáme Václav Ceckář."
Chlámeme sa my aj půlka autobusu. Až sa to dozví strýc, tož nás zabije - nejmíň.
Mi nikdy Chovančák nepřipomínal prso. Ale je to zajímavý postřeh. Z určitého chlapského úhlu pohledu možná jo. Kdoví, jak by to viděl Jura Kocúr z mojeho románu. Ani jsem tam nevysvětlila, lesti to byl člověk nebo kočka. To už si každý mosí doplnit sám. Je to mytologie. Je to tajemství z minulosti.
Chovančák je prostě kočka. A vyhlídka. A moja soukromá stanica s názvem Inspirace, kde sa přestupuje na linku Fantazie.
Pěkné slovíčkování, Vlasti, moc pěkné, ale máš opravit od chyb celého Mrcúsa, pamatuj na to, cérko neščasná!

30. září - Dokončen román Mrcús
Volejme sláva! Celé jsem to přečetla, poškrkala, upravila, opravila a je to hotové, upečené dokřupkava. Servíruji vám Mrcúsa na stříbrný podnos a nesu vám ho až pod nos. Vytisknu to zitra ve škole a tímpádem bude Mrcús vydaný a zveřejněný. Včil už enom najít toho svojeho věrného čtenářa, který si mne založí do knihovničky na čestné místo mezi Tolstého, Nerudu a Umberta Eca.
A opovažte sa mne číst na hajzlu!
Ty možeš, Bejbe. Ty jo.